BELGIE - Theux & Knokke-Heist

Úterý 14. 7. 1998

6.00 Můj milý deníčku, všechno se seběhlo tak rychle. Nemusím ani říkat, jak se mi vstávalo. Zalepený oči mám ještě teď. Tož to už se ségrou máme bágly na zádech a chystáme se, že půjdeme na autobus, když klika cvakne, dvéře letí a taťka udýchaně prohlašuje, že nás odveze – prý až do Rozvadova.

7.30 Můžeme vyrazit. Usedám za volant, vedle mě sedí taťka, vzadu vlevo Irča a vzadu vpravo Katka. Počasí pěkné slunečné – sem tam mráček, vozovka suchá, vítr západní, pneumatiky nahuštěné na tlak 2,3 kPa – levé zadní kolo zřejmě trochu méně. Jeli jsme po trase Hostinné – Slemeno – Horka – Nová Paka – Jičín – Mladá Boleslav – Mělník – Slaný – Hořovičky – Jesenice – Stříbro – Přimda – Rozvadov. Ujeli jsme něco málo přes 300 km, čepovali jsme jednou v nějakém bývalém JZD za 17,20 Kč/l a v Rozvadově jsme byli zhruba ve 12.30.

13.00 Překračujeme hranici ČR – SRN. Nechali jsme si dát razítka na obou stranách hranice, tak nám snad budou doma věřit. Můj milý deníčku, nebudeš věřit, ale nekecám, že ségra byla nervózní a nepřeženu, když řeknu nervní, když nezastavilo ani třetí auto. Za hodně slabého provozu jsme stopli borce asi po 25-ti minutách až do Norimberku. Náš řidič Georg, původem Rumun, nás přesvědčil, že se v Německu dá po dálnici opravdu beztrestně uhánět i 210 km/h. Škoda, že neuměl anglicky, česky ani polsky a vyhodil nás asi 2 km za naší odbočkou...

15.00 Po půlhodince stopování na dálnici zastavil nějaký Aljoša. To jméno není přesně to pravý, ale zhruba odpovídá. Byl to emigrant z Bosny a v Německu je už 4. rok – nelegálně. Když jsme na něho vybafli „Frankfurt“, tak vykulil oči a rozhodl se, že nás zaveze na správný místo. To trvalo asi půl hodiny a kolem zatraceného Nürnburgu jsme najeli asi 40 km. Na krajnici einfahrtu stále ještě v Norimberku, ale na druhý – a zaplaťpánbůh – správný straně, jsme se ani neohřáli. Nasedli jsme během 5-ti minut a uháněli k Erlangenu. Nehodil nás Germán daleko, ale rozhodně na lepší místo. Bylo to odpočívadlo s pumpou. Stoupli jsme nakonec a za dobrou půlhodinku jsme si zadky vezli v nějakým menším náklaďáku s docela borcem za volantem. Vystoupili jsme taky na podobným odpočívadle jako před chvilkou – blízko Würzburgu.

18.15 Začala čtvrthodinka seznamování. Nejdříve se nás do parády vzali 2 policajti. Chtěli vidět jenom pasy. Hnedka potom tam šli okolo docela pěkný Němky – stopařky. Řekli mi, že frčej do Itálie. No a do třetice přištrásoval Němec – taky stopař – blekotal něco v němčině, ale jsem mu moc nerozuměl. Postavil se sebevědomě před nás, ale brzo zmizel – vzalo ho Porsche nebo něco takovýho. V tý rychlosti, s jakou zmizel, jsem nestačil značku ani poznat. Nevadí. Dali jsme si limit, že do sedmi hodin budeme stopovat a když nic, tak uvaříme polívku a půjdem chystat ležení. Člověk však míní a osud mění!

18.57 „Ne přímo do Frankfurtu, my jedeme dál. Nevadí?“ se ptal naivně Nils, když nás sbíral. Vezl s sebou svoji americkou kámošku Stacy. Bylo to docela kosmopolitní osazenstvo v autě, ve kterém jsme urazili necelé 3 stovky kilometrů – až do Kolína nad Rýnem! Nils nám nabídl místo ke spaní a my ho pochopitelně přijali.

Romantika na houby. Uvařili jsme francouzskou polívku z pytlíku na sporáku, dostali sendviče co hrdlo ráčilo, zapili vše kolínským pivem a povídali o Kosovu (odkud se reportérka Stacy právě vrátila).

Středa 15. 7. 1998

9.05 Jsme vstali. Sbalili se. Vyfotili se. Najedli se. Nils nás hodil kus za Kolín na odpočívadlo. Ani jsem nestačil říct „švec“ a my seděli v holandským autě a vezli se do Aachenu. Tam nás šofér vyhodil na křížení dálnic a my natáhli ruku znova. Ani jsme se nestačili ohřát a hlídka Polizei u nás! Paní příslušnice uměla slušně anglicky a hodně slušně a příjemně nám sdělila, že není možné zdržovat se na dálnici. Co si budem, deníčku, vykládat, my to věděli už dávno :) Co jsem nečekal já a ani ségra - oni, že nás hoděj na hranici. Jen tak na hranici. A taky tak udělali.

12.00 Jsme v Belgii. Prohlédli jsme si pomníček neboli dar „Amerických lvů“ jako symbol sbližování mezi národy z roku 1968. Nestopovali jsme tu dlouho. Po slabé čtvrthodince nás vyhnal déšť. Naštěstí tam byla kupa zapomenutých celních budek a my si v klidu mohli udělat obídek. Menu nebylo bohaté, ale zato víc chutnalo. Byla vietnamská Yum-Yum polívka s českým chlebem. Když jsme během jedení koukali okolo, zjistili jsme, že provoz tam byl opravdu slabounký. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Ségra se zvedla a nekecám, šla se zeptat opodál stojícího Belgičana, jestli nás nevezme. Vzal.

13.15 Po necelých 5-ti minutách nás nabírá červený mercedes se sympatickým culíkatým řidičem jedoucí směr Liége – Maastricht. V rychlosti někde mezi 180 – 200 km/h se rozhodl, že nás hodí do Verviers, což je zcela mimo jeho trasu. Vypočítal zdržení na 10 minut a měl pravdu, byla to zajížďka jen 20 km. Následovala dešťová přeháňka, ale šikovný průjezd mezi domy nás zachránil. S občasným stopováním jsme došli na konec Verviers a tvrdě asi 3 minuty stopovali. Mladá rodinka se pro nás dokonce vrátila. Vzali nás přímo do Theuxu (čti [tu]) a aby toho nebylo málo, tak nás vyložili přímo před domem kamarádky Nadine.

14.30 Líbáme se s Nadine a Blackem – jejím psem. Opravdu nás tak brzo nečekala. Hráli jsme ňáký karetní hry a pak přišla sestra Nathalie.

Nathalie

Bylo slyšet bouchnutí dveří a jakýsi křik. Doslova se vsypala do kuchyně. Zaječela údivem, že jsme tam. Dala nám pusu a zalehla na gauč. Pustila televizi (dávali Pohotovost) a začaly jí padat krovky. Pak se připojila k nám a hráli jsme karty. Asi 12 x mi vynadala, že neumím francouzsky.

Asi ve 22.30 přišli rodiče. Udělali si výlet do Francie a po Belgii. Oba dva jsou fakt dobří lidé. Tatík hned ochutnal salám, který mám na cestu – řezník se nezapře!

23.15 Jdeme spát. Irča i já spíme v pokoji Nathalie. V okně je neprůsvitná žaluzie a oba dva usínáme jako koťata.

Čtvrtek 16. 7. 1998

10.08 Tma jak v pytli. Procitám. Mačkám hodinky a nevěřím vlastním očím. Zkouším to ještě jednou. Fakt je 10.08! Irča furt spí (až do 11.07) – to všechno ty žaluzie. Pak mi Gohyovi nabídli, že můžu zůstat do soboty. K obědu jsme měli výborný jídlo (spíš salát): nudle, rajče, rybičky atd.

13.51 Po obědě jsme dali partičku Prší. Mimochodem venku lilo jak z konve. Tuto náročnou hru pochopila i Nathalie, která se s „velkým nadšením“ chystala do práce.

13.57 Odcházíme z domu na zastávku. Zvenku jsme si prohlédli kostel. Typická belgická stavba: šedé cihly, kameny v rozích, placatá věžička, neomítnuté zdi.

14.28 Nasedáme na autobus. Měl 11 minut zpoždění. Jak vidno, doma to nemáme zas tak špatný. Jedeme do lázeňského městečka Spa. To žije přípravami na každoroční Francofilii – festival francouzsky zpívajících zpěváků. Byl tam stavební ruch a pěkně vyhlížející ulice a domy. Zpátky jsme jeli vlakem, neboť autobus, na který jsme 35 minut čekali, o prázdninách nejezdí.

23.00 Právě jsem dopil scotch ale, čili pravé skotské tmavé pivo. Pan Gohy mi ho nabídl po projížďce na horských kolech, z které jsme se právě vrátili. Z Theuxu jsme po pěkný silničce vyjeli na kopec – něco jako z Hostinnýho na Pošťák a chtěli jet po vršku, když se jejich pes vyřítil ze zatáčky a běžel za Gohym. Chvilku jsme na něho počkali a šlapali dál. Napojili se na blátivou zarostlou polní cestu. Byl odtamtud úžasný výhled. Jediný já jsem měl blatníky a mohl jsem si je jenom chválit. Zatímco ségra vyndávala bláto z uší ještě 2 hodinky potom, já mohl klidně jet v nedělních šatech. Projeli jsme 3 menší vesničky spadající pod Theux, 2 x podjeli nějakou dálnici, minuli kemp a vyšlapali si na zříceninu tyčící se nad Theuxem. Já s panem Gohym ji objel a pak lesní pěšinku (už byla skoro tma) dolů z prudkého kopce po namoklých kamenech jsme se vřítili do města. Domů jsme se vrátili uzounkýma theuxkýma uličkami a jdeme „brzo“ spát, protože nás zítra čeká výlet.

Poznámečka

Od příjezdu se nepřetržitě učím francouzsky. Aby se mi slovíčka líp pamatovala, napíšu si je do tebe, deníčku. Začneme hezky popořádku, jak jsem se je učil.

bonjour dobrý den
carreau káry
coeur srdce
trifle listy
pique piky
je suis já jsem
tu es ty jsi
i lest (elle, c´) on je (ona, to)
au-revoir nashledanou
salut ahoj, čau
oui ano
non ne
merci děkuji
s´il vous plait prosím
bonne nuit dobrou noc
bon appétit dobrou chuť
Je suis tchéque Jsem Čech.
Je ne parle pas français. Nemluvím francouzsky.

Pátek 17. 7. 1998

7.00 Nadine nás budí. Nechce se nám vstávat.

8.00 Odjezd na výlet. První zastávku jsme udělali na Americkém památníku z II. světové války. To se skládá z obrovské bílé kaple a 5 328 bílých křížů. Tam jsme se dali do řeči se zaměstnancem informačního střediska a ten nám řekl, že se o pomník stará 17 stálých amerických pracovníků (on byl taky Amík), a že v Ardenách je z II. sv. války celkem 16 amerických pomníků, kde leží dohromady 77 tisíc amerických vojáků…

Ten den byla docela zima - dá se možná i říct, že byla kosa. Abychom věděli, co je opravdová a nefalšovaná belgická zima, vzali nás Gohyovi do jeskyně. Nejdřív nás vezl otevřený vláček (na něm jsem lehce vymrzl), pak jsme šli asi 1 km pěšky skrz nádhernou jeskyni (Sibérie se mi mžiká před očima) a u konce, v obrovským sále nás posadili, zhasli a pustili show něco ve stylu Křižíkovy fontány – nádhera (ale dobytí severního pólu). Barevná světla na obrovské krápníky a podzemní říčku a ještě k tomu úplně z vrcholu běžel kluk se zapálenou loučí. Jako konec byla plavba na lodi. Odtamtud jsme pokračovali na zámek Lavaux-ste-Anne, kde byla expozice od středověkých kovářských a zemědělských nástrojů až po lovecké trofeje a nejmodernější myslivecké potřeby. Zvenčí byl nádhernej, ale zevnitř nic moc. Dlouho jsme potom nejeli a objevili jsme se na satelitní stanici společnosti Belgacom v Lessive. Mají tam 3 nebo 4 obrovské antény a 1 vysílací věž. Postavili tam restauraci, do 1 místnosti nafrkali několik starších a hodně starých telefonů, koupili promítací plátno a mají z toho turistickou atrakci. My jsme se tam levně najedli, obešli areál, poslali e-mail Nilsovi a jeli na „zahrady“. Sami Gohyovi tam nikdy nebyli, tak jsme tápali všichni. Bylo tam pár roztroušených zahrádek, vodopád, jezírko, a toť vše. Řekl bych taková krapet větší moje budoucí zahrádka. Za stále špatného a studeného počasí jsme se stavili na pevnosti v Dinant. Platit se nám nechtělo (za výhled na město 150 BEF), tak jsme nic neviděli. Cestou zpátky jsme se ještě stavili na zámku v Mosave, kterej je fakt zvenčí pěknej. Dovnitř jsme nešli. Pak už jsme se jen motali domů.

20.30 Přestalo pršet, vysvitlo Sluníčko. Deníčku, docela mě to kolo chytlo a tak jsem vyrazil na projížďku do Pepinstru. Vítr v zádech, z kopce, sluníčko – paráda. Zpátky pršelo, do kopce to bylo a silnej protivítr. Jsem se projel...

Sobota 18. 7. 1998

9.40 Probouzím se. Chtěl jsem původně vyjet v 9 hodin, ale to už nestihnu. Pan Gohy jel na nákup, tak mě hodil do Verviers. Tam jsem si postál asi čtvrthodinku a pak mě borec hodil sice ne daleko, ale na moji dálnici, těsně před Liege.

11.30 Stavím se na čáru na odpočívadle před Liege a stopuju. Počasí OK, provoz spíše silný, což v době oběda překvapuje. Pokecám s nějakým Belgičanem, který stopuje do Antverp.

13.30 Zastavil mi kamion. Všimni si, deníčku, toho času!!! Na můj dotaz přitakal, že jede do Bruselu, odkýval taky Gent, Oostende už ne, protože prej jede do Zeebrugge!!! To je 4 km od Knokke-Heist! Vyhodil mě asi 3 km před Zeebrugge, protože jejich překladiště bylo právě tam. Vozil mimochodem Fordy Fiesta a byl původem kosovský Albánec. Byl to ale fakt řízek. Anglicky neuměl, ale kecal v jednom kuse: bydlí v Liege, utekl před 6 lety, byl 10 dní v CZ v roce 1991, má ženu a 2 děti, stopaře nikdy nebere, poslouchá Abbu a kosovské národní písně, má bráchu, kouří, atd. atd. atd. Na křižovatce před Zeebrugge jsem nestál ani 2 minuty a frčel jsem. Vzal mě Valon, ale uměl kupodivu anglicky. „Taky na festival?“ hned se ptal. V Zeebrugge se od pátku do neděle konal Beach Megafestival rockových kapel. Ptal jsem se 3 lidí a nikdo přesně nevěděl, kdo že tam vlastně hraje, ale účast tipuju někde mezi 50 – 100 tisíci lidmi. Než jsem se propletl autama fanoušků, ušel jsem asi 2 km a hnedka stopnul nějaký maníky, kteří mě hodili do KNOKKE-HEIST.

16.30 Zvoním u Iris. Obě auta jsou u domu a žaluzie nejsou staženy – neotevřeli, ale nejsou asi daleko. Jdu k Joyce. U ní jsem v životě nebyl, ale našel jsem to dobře. Brácha mi otevřel, druhej byl v kuchyni. Není doma. Je v Norsku. Vrátí se za 2 týdny. Jdu na pláž a něco málo pojím. Fouká tam jak na Výdrholci.

Bloumám po Knokke a udivuje mě čím dál víc. Samej přepych a drahota. Víc se to podobá záběrům ze stupidních amerických filmů, než mým oprášeným vzpomínkám. No nic, jdu znovu k Iris.

18.30 Zvoním u Iris. Nikdo neotvírá. Jdu do přilehlého parku, vařím polívku a skoro už hledám v autoatlase cestu zpátky. Málem mě přepadla deprese.

20.00 Zvoním u Iris. Otevírá brácha. Hned se dáváme do řeči, jak kdybych nepřijel za Iris. Ale vůbec to nevadilo. Iris byla v Zeebrugge na Beach Megafestivalu. Jsem zapomněl napsat, že jsem tam chtěl jít, ale vstupné činilo BEF 1 000 (= 910 Kč), na což jsem neměl.

20.30 Už jsem konečně došel k seskupení stromů, které jsem viděl z Knokke. Vsadím se, že v okolí nejmíň 30 km není žádný les. Nebylo to daleko (asi 1 km), ale docela pálilo Slunce. Byla to zásobárna vody, ohraničená 2 ploty. Tak jsem si musel před plotem vyrobit ložnici.

Ložnice

Ušlapal jsem kopřivy u plotu (v kraťasech), vyházel větve, roztáhl karimatku, sedl si, vytáhl větev, na kterou jsem zapomněl, opřel se o branku a odpočíval. A pozoroval. A poslouchal. A přemýšlel. A plánoval. A těšil se na zejtra.

Jak jsem tak seděl, tak kolem mě lítali čmeláci na hloh za brankou, všimli si mě komáři, všude lezli pavouci, kdesi za mnou sýpal sejček, vrkal holub, dokonce na cestě asi 0,5 metru přede mnou přehopkal zajíc, aniž by si mě všimnul, furt bučely krávy a kdesi daleko, daleko v úplný dálce za příznivého větru bylo slyšet hukot Beach Megafestivalu. Mě tak napadlo, že pouhý 1 km mě dělí od přepychu jak v Beverly Hills na jedné straně a divočiny na straně druhé. A hádej, deníčku, kde mi bylo líp.

Neděle 19. 7. 1998

9.00 Probouzím se. Sbalím si věci, pozdravím kolemjdoucí vykulené Belgičany a jdu k Iris. Byl jsem domluvený na jedenáctou.

11.16 Dveře se otevřely a v nich konečně Iris. Z fesťáku přišli v 5 ráno a má kapánek vyřvanej hlas. Hráli tam Prodigy, The Cure, Nick Cave aj. Kecali jsme asi hodinu, pak konečně vykopala Visliho z postele. Byl lehce unaven po fesťáku, není se co divit. Visley se chopil ihned kuchařského žezla a připravil špagety s omáčkou Uncle Bens. Asi Tě bude, deníčku, zajímat, že její rodiče odjeli na 3 týdny do Portugalska. Prej můžu zůstat klidně týden nebo i dýl! Iris letos nemá práci, protože v září musí dodělávat 11 zkoušek. Právě skončila 1. ročník vyšší školy pro práci s postiženými lidmi. Podle jejích slov jí to hrozně baví.

15.00 Jdeme na pláž. Všude kupa lidí. Nebe bez mráčku. Bikiny. V mnoha případech dokonce monokiny nebo jak se ženská nahoře bez vlastně nazývá. Šli jsme se vykoupat (já, Visley a Peter – jeho kámoš). Moře bylo studený, ale teplejší (o hodně) než Labe. Pak jsme hráli beach tenis, beach volejbal a další beach hry a pak ještě jednu hru, která zřejmě nemá název. To když chlapi mají koule :) každej jinou barvu a malou kuličku. Ta se hodí někam do písku a každý má 2 hody, aby byl co nejblíž. Něco jako curling na suchu. Docela jsem se přitom opálil. (Samozřejmě to byl petanque, ale tehdy jsem to ještě neznal – pozn. z pozdějška).

19.30 Po snězení korejské polívky Yum-Yum, kterou jsem udělal pro Iris, jsem dal spršku a jeli na kolách do centra, kde byla zrovna pouť. My nejvíc najezdili na autíčkách, který jsou i u nás. Docela sranda. Jsem zapomněl napsat, že Deborah nemohla na pouť přijít. Deborah je nejlepší kámoška Iris a byla s námi taky na pláži.

23.00 Šli jsme na pivo. Bylo takový normálka, ale třetinka lezla do hlavy jako půllitr naší dvanáctky. Sumasumárum jsem utratil asi 200 belgických franků, ale kdybych si platil všechno sám, tak se do pětistovky nevejdu. A to jsme, deníčku, skoro nikde nebyli. Jsem Ti ještě zapomněl říct o Malice. Malika je o rok starší slečna, kterou znám z našich objevných cest na gymplu, když jsem tu byl poprvé. Na nás po domluvě čekala na pouti a tak jsme hodili krátkou řeč. Ona studuje divadlo. A teď o prázdninách dělá v pekařství. Stavovali jsme se ještě u Mr. Beana, ale zrovna byl na kurzu – malířství. Od Iris jsem se dozvěděl, že je furt prdlej a možná ještě krapet víc…

1.30 Ukolíbán hudbou Philla Collinse jdu spát.

Pondělí 20. 7. 1998

10.00 Vstávám. Slyším lomoz za dveřmi. Říkám si, to je asi Iris. Vylezu z pokoje a nějaká babča. Slušně pozdravím a žiju v domnění, že je to babička. Nebyla. Iris po 5 min. po mně vstala taky a sdělila mi, že je to paní na úklid. Prý je hrozně ukecaná baba, ale to opravdu zdůrazňovat nemusela. Chodí k nim, podle jejích slov, každý pondělí a Iris ji zrovna nemusí. Kvůli tomu neustálému kecání. Vzhledem k tomu, že rodiče Iris nevědí, že Visley tady přespává, tak ho Iris zamkla v pokoji a „uklízecí babě“ ho zapřela.

11.30 Je vedro jako v neděli. Iris říká, že bychom mohli jet na projížďku na mopedu. Souhlasím. Nakopla svůj skútr značky Honda a jelo se vyhnout se babě a užít si pěkného dne. Ukázala mi nejbohatší čtvrtě už tak bohatého Knokke. Věř mi deníčku, ještě že jsem si nevzal foťák. Ještě by si moji drazí rodičové mysleli, že bydlíme v jeskyni v porovnáním s tímto.

15.00 Po korejské Yum-Yum polívce, kterou jsem uvařil na keramické plotně, jsme šli na pláž. Já, Iris a Deborah. Ženský furt, že je ještě zima, tak jsem se koupal sám. Kolem 5. hodiny přišel mrak a my se začali balit. Dokonce jsme asi 2 minuty zmokli. Všechno naše počínání se začínalo točit kolem barbecue, které jsme měli dělat večer.

Barbecue

Napsal jsem to zřejmě anglicky, ale výslovnost to má všude stejnou. Do češtiny přeloženo to znamená opékání. Ale to jsi, deníčku, nezažil. Nečekal jsem něco takového. Začalo to tím, že brácha Heni vzal sololitovou desku a hodil ji přes zahradní krb a přivázal ji ke krbu provazem (!). Nediv se, deníčku, to není všechno. Já jsem si mu dovolil říci, že právě zabednil komín. On však pravil, že to nevadí. Pak jsme udělali nějaké třísky a on přinesl snad dvoje sobotní noviny. Zmačkal sebevědomě všechny stránky a tím zaplnil nejméně 3/4 hořeniště v krbu. Zbyteček byly třísky. Zapálili jsme to a pak to začalo. Nejdřív hroznej dým z těch papírů, pak začali praskat provazy. Málem se začala pálit i sololitová deska. Když jsme to všechno úspěšně odstranili, tak se začal roztejkat plastický okap u domu… Heni tam pak nasypal speciální dřevěné uhlí pro grilování, ale nechtělo to hořet. Foukali jsme do toho jak padlí na hlavu, ale furt nic. Pak brácha přijde a nese fén! Natáhl prodlužovačku a my rozfoukávali oheň fénem. Já vím, že nevěříš, ale mám to vyfocený.

Přišel brácha Charloty (holka Henyho) a dali jsme řeč. Docela se zajímal o problematiku střední a východní Evropy a tak jsme mu vyložil v kostce historii CZ. Fakt dobrej byl jeho závěr přeložen do mé mateřštiny něco jako: vy jste stále měli nějaké revoluce a převraty – to my ne, my na to nemáme čas.

Pak začalo opravdové barbecue. Začali se nosit mísy květáku, rajčat, okurek, mrkve atd. a sklenice asi 15 druhů různých příchutí, omáček, majonéz, másel, apod. Dobře jsem se najedl zeleniny a upečené klobásy. Byl jsem nacpanej k prasknutí. Pak mi sdělili, že to byl 1. chod a následují ještě dva… V půlce druhého chodu jsem kapituloval. A zatímco ostatní žrali, já vše zapíjel lucemburským vínem. Po asi hodinové siestě nás vyhnal déšť. Popíjeli jsme a jak nám bylo z toho vínka dobře, tak jsme výborně pokecali. Docela důstojný a veselý zakončení.

1.45 Jdu spát. Něco hraje, zřejmě R.E.M., ale musím spát. Zítra se vydávám na cestu domů.

Úterý 21. 7. 1998

6.45 Vstávám. Sbalím věci, dáme si s Iris pusku, vyjdu před dům a začnu se bát počasí. Mimochodem celou noc propršelo.

Když mluvím o té puse. V Belgii je naprosto běžné, že se všichni líbají. Přijde se domů, všichni se dají pusu, potkají se kamarádi, dají si pusu, někdo se s někým loučí, dají si pusu. Není to sice klasická „hubička“, ale jde o jakési sblížení tváří. Ale je to pěkný, nebo ne?

8.00 Stavím se na křižovatku v Knokke. Staví mi 1. auto! Veze mě asi 18 km a napadají mě zběsilé, při stopu nezdravé myšlenky. Něco ve stylu: půjde-li to takto dál, jsem večer doma. To jsem však nevěděl, co mě čeká…

Po hodině a 35 minutách (první rekord) mě nabírá stařík v Land Roveru. Jede prej do Arden na hon, ale ještě se musí kdesi stavit. Vezl mě přes Gent – Brusel (tam nás chytla neskutečná průtrž mračen) dolů na Luxembourg. Zapomněl jsem napsat, že 21. července byl v Belgii státní svátek, na oslavu konce I. světové války. Děda mě po 200 km jízdy vyhodil na výjezdu číslo 22 s tím, že tudy pojede za cca 2 hodiny a kdyžtak mě ještě nabere. Tam to bylo hodně ubohý. Tipuju 1 auto za 5 minut. Stál jsem tam 1 hodinu a 50 minut (druhý dnešní rekord). Vzali mě chlapci na nejbližší odpočívadlo s benzínkou (to bylo asi 1,5 km daleko). Docela pokrok... Tam jsem už stál lehce rezignovaně něco přes hodinu. Kdyby tam byla se mnou ségra, tak už by nervama tekla. Vzal nás (já a dva stopující Belgičani) francouzský kamion. Kamioňák jako řemen. Rozmluvil mi cestu do Luxembourgu. Prej je to na stopování děsivý. Hodil mě do Metz, což je už ve Francii. Znamená to, že jsem byl poprvé v životě v sladké Francii. A taky na tuto návštěvu nezapomenu...

17.00 Stopuju u pumpy za Métami. Těsně před tím mluvím s Polákem, který tam stopuje 5 hodin. To člověku sebevědomí nepřidá. Stojím tam hodinu, přijde Slovák. Zastaví německý kamion a než stačím nahodit batoh, odjíždí se zatraceným čobolem. Odpusť mi, deníčku, to nepěkné slovo, ale měl jsem skutečně zlost, která se s přibývajícím časem stupňovala.

asi 20.30 Už jsem vyměnil cedulku Saarbrucken zpět za Luxembourg a nakonec zcela bez cedulky zkouším náhodu s jasným úmyslem – dostat se kamkoli jenom pryč z tohoto místa. Zastavil Frantík, hodil mě na druhou stranu města. Suma sumárum čekal jsem 3 h 45 min (třetí rekord). Na tomto novém místě jsem stopoval 3/4 hodiny a pak šel do přilehlého lesa spát. Uvařil jsem curry polívku od Mr. Leeho. Vzápětí jsem ji vylil, protože byla nepředstavitelně ostrá. Pro sichr jsem postavil stan, naházel do něj věci, boty a všechno a sám jsem spal venku. Ty komáři, kterých jsem při vaření polívky zabil asi 100 nebo 200, sice už přestali lítat, ale i tak jsem si repelentík rozetřel. Stejně ráno ty „kuji“ (vlámská nadávka) otravovali.

Středa 22. 7. 1998

8.00 Vstávám. Hodinky jsem měl nařízené na 7.30, ale spletl jsem si symboly a ony místo budíku houkali každou celou hodinu. Kolem deváté hodiny jsem začal stopovat. Když po tři čtvrtě hodiny nic nezastavilo, zkoušel jsem opět Luxembourg místo Saarbruckenu a nakonec (vždy po čtvrthodince) bez cedulky. A už mě začínala dost krutě postihovat stopařská deprese.

Stopařská deprese

1. stadium se u mě projevilo tak, že jsem se přestával usmívat a přestával jsem mít dobrou náladu.
2. stadium už jsem přestal mávat a tak děkovat za ukázání, že jedou jinam.
3. stadium jsem už vyloženě šílel, křičel na svodidla, nesnášel Francii, Francouze, francouzštinu, francouzské víno, francouzskou SPZ, francouzskou hořčici atd.

9.45 Zastavil kluk a hodil mě na druhou stranu Mét, tedy někam poblíž včerejšího stanoviště. Tam jsem čekal další 1 hodinu 40 minut na vysvobození.

12.00 Němec mě hodil sice jenom 40 km za Metz, ale na místo, kde se platí mýto – snad nejlepší místo pro stopaře! Udivilo mě, že jsem tam stál na poledním slunci 3 hodiny, ale byl jsem přeci stále ještě ve Francii. Zastavil Germán s dodávkou. Vezl čínské noviny do Frankfurtu! Pane Bože všemohoucí, Matko Swieta, Alláhu, Buddho, Jehovo – asi opravdu existujete! Jel jsem kolem Saarbruckenu – Kauserlauternu – Mannheimu až k nájezdu na dálnici na Norimberk. Chlápek v dodávce - to byl řízek. Ta větička by spíš měla být nadpisem samostatné kapitoly a věnovat mu alespoň 2 stránky. Těsně u frankfurtského letiště jsem nečekal ani 5 min a jel jsem s Němčourem na výjezd asi 30 km. Tam jsem si počkal přesně 12 minut na jakéhosi dealera, který mě v klimatizovaném autě a s průměrnou rychlostí daleko za 150 km/h hodil na odpočívadlo u Wurzburgu. To stejné odpočívadlo, kde jsme se ségrou stopli Nilse a Stacy. Tam byla u silnice sanitka, několik aut a zdravotnický vrtulník. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo a tak jsem stopoval. Od chlapů, který šli do vrtulníku, jsem se dozvěděl, že se tam skácel chlápek, ale podařilo se ho v pohodě zachránit. Určitě to bylo tím vedrem. Stál jsem tam s cedulkou Nurnberg a pilot helikoptéry mi s omluvou sdělil, že letí jenom zpátky do Wurzburgu. Škoda, ale hlavně, že už byli pryč, protože všichni čuměli na vrtulník a ne na mě. Po půlhodince zastavil chlápek jedoucí do Mnichova. Klimatizace, kravatka, perfektní angličtina, zaměstnanec americké softwarové společnosti v najatém Renaultu. Nešetřil to auto, když jsme jeli 180 km/h tak Renaultek řval jak malý děcko a Germán prohlásil, že je to jako s prostitutkou. Není to moje, platím za to, tak to nebudu šetřit a vyždímu z toho co nejvíc. Poutavé, ne? Poradil mi odpočívadlo Hollendau těsně za Mnichovem. Prý tam staví hodně Čechů. Byl fakt dobrej, ale neměl pravdu. Ten den jsem tam stál 45 minut a ani jednoho Čecha jsem tam neviděl. Naštěstí ve čtvrtek ráno…

20.45 Končím stopování. Zalezu za křoví, kde je velmi příjemnej plácek. Uvařím tentokráte dobrou polívku, postavím pro sichr stan, dám do něho věci, boty a spím pod boží oblohou. V noci ani kapka.

Čtvrtek 23. 7. 1998

8.30 Začínám stopovat. Po půlhodince projel jenom jeden jedinej CZ náklaďák. A pak ho vidím. K pumpě jede Octavia s rakovnickou značkou a jede týpek sám. Pomalu projíždí okolo, nejeví známky, že by se mu chtělo stavět, poklepávám naschvál na značku CZ na mé cedulce. Po menším zaváhání zastavuje. Tušil jsem, že mám vyhráno. Jede do Tábora!!! Lidi, deníčku, Bože, já měl ale z prdele kliku!

9.00 Nasedl jsem k němu. On neměl mapu, já neměl auto, tak jsme si vypomohli. Navigoval jsem ho přes Německo i přes českou stranu. Kochali jsme se nádhernou bavorsko-šumavskou krajinkou a architekturou. Mrkli jsme taktéž na Gross Arber (nejvyšší hora Šumavy). Projeli jsme kolem prvotřídního jezírka Arbersee. Míjeli jsme Annín, kde jsme byli s našima na dovolené. Zastavili jsme se v Sušici na pivo – dal jsem si nakonec polívku, pivo, buřta s hořčicí a 3 rohlíky za 40,50 Kč) a dofrčeli jsme v dobré náladě do Tábora. Přešel jsem ho a za půl hodinu na prudkým poledním slunci stopnul důchodce jedoucího až do Prahy.

17.00 Opouštím Prahu s nějakým zarytým pesimistou z Liberce. Sděluje mi něco o povodních v Orlických horách. Když mu říkám, že tam jedu dneska nebo zejtra, tak doslova praví: „Tam nejezdi! Dobrý, Hlinný jsou v prdeli. Dobruška, Skuhrov pod vodou!“ Myslel jsem, že si dělá srandu. Nedělal.