OKRUH KOLEM EGYPTA

26. 11. 2003

Přespáváme u kamaráda v Praze na kolejích a v hrůzostrašnou ranní hodinu se odebíráme na letiště do Ruzyně. Letíme s ČSA v 7.30 do Milána, kde máme pouhých 55 minut na přestup na linku s Alitalií do Káhiry. Vše proběhlo hladce, i když už mě začínají drásat nervy ty nekonečné fronty před bezpečnostními kontrolami – a že jich je!

Do Káhiry přilétáme kolem 15. hodiny místního času. Čas je v Egyptě o hodinu posunut vpřed. Člověk si to v tom teple ani neuvědomuje, ale v tuto hodinu na konci listopadu už začíná zapadat Slunce a velmi rychle se blíží soumrak.

Prvním dojmem je snad písek, mešity a teplo. Už v letadle, kterým člověk podnikne pěkný přistávací manévr nad Káhirou, si jde všimnout nápadně hodně mešit a všudypřítomného písku. Z ptačí perspektivy v podstatě všechna sídla ladila od okrové do hnědé barvy a tím vytvářela pro neznalého člověka exotický nádech. Teplo udeřilo okamžitě po vstoupení z letadla do „chobotu“. Zateplené kalhoty jsem si opět natáhl až v Miláně přesně za 3 týdny.

My nemáme s Egyptskou arabskou republikou bezvízový styk a tudíž si člověk musí opatřit víza. Oproti procedurám v jiných zemích je to však brnkačka. Těsně před okýnkem s celníkem je pár poboček místních bank, kde si můžete vízum koupit. Nám nabídli víza za buď € 15 nebo $ 15. V tehdejší situaci kurzu EUR k USD (asi 1,25 USD/EUR) jsme zajásali a utráceli naše těžce vydělané dolary. Vyměnili jsme také každý stodolarovku, ale to bych nedoporučoval. Kurz 612,- egyptských liber (EL) za 100 US dolarů byl dalece nejnižší, který jsme poté potkali. Vyměnil bych tak dvacku a se zbytkem si počkal na po dolaru hladové egyptské veksláky.

Podle rady našeho knižního průvodce (Egypt, průvodce do zahraničí, Olympia Praha 2002) jsme zamířili vlevo na parkoviště, odkud odjíždí autobusy do centra. Zmatek, který panoval před letištní halou byl nepopsatelný. Taxikáři hulákali, všichni samozřejmě jednu ruku na klaksonu a k tomu policejní gruzavik se zapnutou sirénou a tlampačem na plný kule organizoval nezorganizovatelnou dopravu. Chvilku jsme zírali s otevřenou pusou a teď se tomu směju. To byl totiž nejkultivovanější výjev v dopravě, jenž jde v Egyptě vidět.

Šok byl to, že oni skutečně mají vše v arabštině. Nebyli jsme schopni si najít autobus do centra, i když jsme znali jeho číslo! Oslovili jsme jednoho chlápka ve středních létech, jenž se později představil jako Ahmed, a on nám dosti pomohl. Autobusů do centra jezdí několik. Kromě našeho klimatizovaného č. 356 údajně i č. 400, 27, 375 a další. Cena je mezi EL 1 – 2. Taxíků je všude přehršel a pořádně u letiště rejžují – chtějí zhruba EL 30 za cestu do centra.

Ahmed nám pomohl najít kromě autobusu i hotel a to už i nám – starým důvěřivcům – se začalo zdát, že to není ani možný, aby nám v Egyptě někdo takhle sám od sebe pomáhal. Stále říkal, že nic nechce. Později z něho ale vylezlo, že by si rád s příbuzným obstarali nějaké zboží z Duty Free Shopu, kam mají přístup jenom cizinci do 3 dnů od příletu. Vyhověli jsme jim a až pak jsme se v průvodci dočetli, že toto je běžná praxe místních, jak se dobrat alkoholu. Budiž, my bychom tam stejně nešli. Horší bylo, že nám dohodil snad nejdražší hotel, který jsme na naší třítýdenní cestě v Egyptě potkali!

Spali jsme v Hotelu Claridge na třídě Talaat Harb poblíž Orabi Sq. za nekřesťanských EL 55,- za dvoulůžkáč se sprchou a záchodem na pokoji včetně snídaně. Ihned po příchodu nás začali masírovat, abychom si u nich za „pouhých“ $ 470 objednali cestu kolem celého Egypta. Nevzali jsme to a dobře jsme udělali. My celou cestu pořídili za zhruba polovinu a to ještě s vánočníma dárkama pro celé naše rozvětvené rodinky. Tenhle hotel bych nedoporučoval. Jsou to takový vyčůraní podnikavci. Lepší je třeba Sultan Hotel (viz níže) nebo údajně Magic Hotel (El Bustan 10 - u náměstí Tahrír přímo u Egyptského muzea)

27. 11. 2003 KÁHIRA

Dlouho do noci nám milí Káhiřané troubili a řvali pod okny, abychom snad nezapomněli na jejich nejvýznamější a nejdelší svátek v roce – ramadan.

Ráno jsme posnídali (skládala se obvykle z čaje, trojúhelníčku sýra, fíkové marmelády a housky nebo arabského chleba) a podnikli nesmělou výpravu do okolí a Káhira se tvářila roztomile. Lidé ještě po prohýřené noci spali a na ulicích vládli metaři. Hravě jsme našli informační centrum, kde jsme se vyzbrojili mapou a několika málo informacemi na pamětihodnosti Káhiry.

S Ahmedem jsme se sešli před polednem a jali se směřovat k Duty Free Shopu. Panáček to bral různými oklikami a několika čaji, které si nechal hrdinsky od nás zaplatit (1 čaj = 50 Pt. = 2 Kč). Dobrali jsme se nákupu a vše proběhlo hladce. Potíž byla v tom, že jsme k vysněnému Egyptskému muzeu, které shromažďuje nejvýznamější nalezené památky z celého Egypta, dorazili kolem druhé hodiny a oni tam hoši zavírali ve tři čtvrtě na tři – kvůli ramadanu (studentské vstupné EL 10). Udělali jsme si tedy letmou prohlídku. Ta stačila na to, abychom si řekli, že tam v případě vybytí i trošky času na konci výletu musíme znovu. Ivíkovi tam u brány vnutili tři listy papyru (za 10 EL). Holka se dobře rychle naučila smlouvat. Cenu srazila na třetinu, avšak za tu cenu nám později nabízeli těch papyrů i pět...

Hromadícími se a zhutňujícími se davy jsme se prodrali kolem autobusáku na náměstí Tahrír na most přes Nil a v zapadajícím Slunci jsme si začali představovat všechny ty otroky, kněží a faraony, které pamatují kromě břehů Nilu už jenom pyramidy. A k těm jsme se chystali zítra.

Přišli jsme si ke Káhirské věži (Cairo Tower), kde však bylo příliš mnoho národa, fronty a my ztratili chuť luštit pochybný ceník a odrážet nabídky místních překupníků. Vydali jsme se v naší procházce dál a sice za slibně znějící Nilskou fontánou. Vážení přátelé, vy kteří jste nebyli nikdy v Egyptě – jako my nikdy předtím – by jste se jistě také nechali nachytat. Nevzhledný betonový úkaz barvy od rezi uprostřed řeky se promítal přímo v místě, kde podle mapy měla být impozantní nilská fontána. Ojoj, už i na pohledech najdete jenom fotečku toho betonu. Hádám, že fungovala rok po vybudování nebo spíš nikdy. Od této chvíle jsme přestali věřit našemu instinktu a začali více sledovat našeho průvodce a cestopisy stažené z Internetu.

Přecpanými ulicemi jásajících lidí jsme dorazili do Hotelu Claridge. Zkusil jsem je ťuknout, zda slyší na smlouvání, ale ještě jsem evidetně nebyl dostatečně zběhlý. Dva, tři týdny na to by to byla jiná rozmluva! Navíc nás chtěl další týpek masírovat na výlet kolem Egypta. S ním už jsme si servítky nebrali.

28. 11. 2003 GIZA a SAKKARA

Ráno na Tahríru v změti lidských těl, jiných živočichů a odpadků jsme se štěstím nastoupili do autobusu do Gízy. Gíza je něco jako Budín v Budapešti nebo Brooklyn v New Yorku – stačí přejet řeku a jste tam. Tudíž dojet do Gízy není tak velké umění. Doptat se tam na pyramošky je jednoduché jak facka. My jsme navíc měli samozvaného průvodce – další pán v letech, který nám ochotně ukázal přestupní serfís. „Máte obrovské štěstí, že jste potkali zrovna mě!“ Poněvadž on zná člověka, který nám může pomoci, jak levně projít do areálu pyramid. Můj milý deníčku, my s ním hlupáci šli, ale už jsme tušili, o co by mohlo jít. A šlo o to. Vzal si nás do parády nějakej vlastník velbloudů, který nám nabízel supr balíček jízdy na velbloudech, vstupy do areálu v Gíze a Sakkaře za cenu, kterou bych se možná rozmýšlel v egyptských librách. Chlapák to však myslel v dolarech. A tak jsme ho slušně odmítli. Snížil cenu o čtvrtinu a dal nám čaj. My ho odmítli. Začal opakovat bludy a tak jsme se bez řečí zvedli a odešli. Byl evidentně naštvaný a my ztratili hodinu. Človíček, který nás tam dovedl, se úplnou náhodou zjevil za rohem. Ztroskotáním našeho jednání byl také překvapen, ale snažil se zachránit situaci alespoň tím, že nám začal hovořit o jeho krásné dceři, jež má moc ráda ty drahé papírky s obrázky – nejvíc ty americké. Tak to jsme se už ani nerozloučili...

Areál pyramid v Gíze je hned u silnice. Nevěřte prosím vás nikomu, kdo vám bude tvrdit, že je to hrozně daleko a je třeba jet na velbloudu nebo drožkou. Platí se myslím zvýšené vstupné, tj. student EL 15, ostatní za 30. Pyramidy jsou výborné. Sfinga je úžasně fotogenická. Je to jeden ze starověkých divů světa. Nejvyšší pyramida na světe patří faraonovi Chufu (řecky Cheops) je vysoká 146,5 metrů. Prostřední pyramida patří Chufovu synovi Rachefovi. Je postaveno o 10 metrů výš a má tupější sklon než pyramida jeho otce, ale není vyšší. I když tak vypadá. Menkaurova pyramida je třetí a nejmenší ze slavné trojice. My jsme se podívali dovnitř (student EL 5) a stálo to opravdu za to. Chcete-li se zbavit klaustrofoba, pošlete ho tam. Odtud nemůže vyjít živý. Je tam příšerné vedro a vlhko, málo místa a jste věčně v předklonu. Dá se jít za větší úplatu i do Cheopsovy pyramidy, ale regulují tam návštěvnost na 150 návštěvníků ráno a to samé číslo odpoledne. Může se tedy i stát, že se tam jen tak nedostanete.

Nechali jsme se svézt na velbloudovi (EL 6) a zašli na místo, odkud jsou pyramidy vidět krásně z jednoho bodu. Vyfoťte si tam taky znuděného policajta na velbloudovi. Je jich tam plno a doma se tomu zasmějou.

Směřujeme do Sakkary. Z Internetových cestopisů jsme vyčetli, že do Sakkary je to zhruba 15 km a dá se tam dostat za 10 liber (to víme od místního). První taxikář nám sdělil, že nás tam hodí za 50 liber, páč je to 65 km. Další byl na polovičním počtu kilometrů za EL 30. Šli jsme dál a pak ukecali jednoho typa na 15 liber. Byli jsme tam za chvíli. Dal jsem řidiči dvacetilibrovou bankovku a on mi mrzák nechtěl vrátit. V tu chvíli jsem už ztrácel trpělivost. Vytáhnul jsem to z něho a on ze mě tímto vytáhnul veškerou důvěru v místní lidi. Dodnes mu za to děkuju. Zbytek cesty se nám to jenom hodilo.

V areálu probíhají rozsáhlé výzkumy, ale vévodí tu nejstarší Džoserova pyramida. Je vysoká 60 metrů, čtyřstupňová, hlavně ale krásná a zachovalá. Architektem je legendární Imhotep. Jsou odtud vidět v dálce gízské pyramidy a také pyramidy v Dahšúru včetně lomené pyramidy. Pyramidy jsou opravdu opravdu úžasné!!! Zpátky jsme jeli serfísama a navazovali kontakty s místníma lidma. Byla příšerná dopravní zácpa – obzvlášť když jsme jeli kolem Zoo. Byl přeci jenom poslední den ramadanu a všichni se začali radovat, stejně jako minulou noc a v podstatě celý uplynulý měsíc.

Spali jsme opět v Hotelu Claridge za bolavých EL 55.

29. 11. 2003 CITADELA

Naplánovali jsme si cestu do oáz. V průvodci z roku 2001 jsme našli, že odjezd autobusu do Baharíji je kolem 10. hodiny ranní. Dobrá, vyrazili jsme dříve a přišli na autobusové nádraží Turgumen (u hlavního vlakového nádraží Ramses) už v 9. Vyzvěděli jsme, že odjezd autobusu je 8.30 a další jede v 18.00. Bylo nám osudem přihrán další den strávený v Káhiře.

Metrem jsme si sjeli na jih Káhiry navštívit Koptské město (stanice Mar Girgis). V metru pozor na první dva vagóny, které jsou vyčleněné svobodným ženám. Oni pak na tebe (pokud jsi muž) divně hledí - tak jako na mě. Je to ostře hlídané místo, kde po dlouhá staletí v moři muslimů žijí pravoslavní křesťané. Lze navštívit kostel sv. Jiří ze 7. století nebo také tzv. Visící kostel (el-Moallaka), jenž byl postaven ve výšce 15 metrů nad zemí na starořímské bráně a několik dalších kostelů a synagogu. Návštěva tohoto místa je trochu osvěžením ducha ve všudepřítomném arabském muslimském světě.

Kousek odtud je nejstarší káhirská mešita postavená Amrem al-Asem v 7. století. Je nádherně opravená a uvnitř čistá. Vždy se najde někdo, kdo vám to tam ukáže a povypráví. Samozřejmě že chce bakšíš (EL 10,-).

Serfísem jsme se dostali kolem tzv. Města mrtvých na křižovatku pod Citadelu. Město mrtvých je vlastně starý hřbitov, kde nyní žijí nejchudší Káhiřané. K Citadele jsme došli pěšky. S oblibou říkám, že Citadela pro Káhiru je něco jako Pražský hrad pro Prahu. Je na kopci, impozantní s bohatou historií. Hlavním tahákem je tzv. Alabastrová mešita, která byla vystavěna v istanbulském stylu. Uvnitř nejde přehlédnout velmi nezvyklou rozpadající se hodinovou věž, kterou skutečně budete v jiné mešitě hledat marně. Je to dar od francouzské vlády z první poloviny 20. století za to, že si odvezli jeden ze dvou obelisků z luxorského chrámu. Zatímco obelisk je skvostný i po tisících letech, hodiny v Káhiře nejdou už po dlouhá desetiletí a hyzdí mešitu...

Ze citadely je nádherný výhled na celou Káhiru a pokud budete mít štěstí a vítr kapánek rozfouká každodenní smog, uvidíte naproti jako na dlani gízské pyramošky. Dají se navštívit ještě mešita el-Násira, Josefova studna a tři různá muzea (policejní, vojenské a kočárů).

Omrkli jsme také krásnou mešitu sultána Hassana a hned vedle ležící mešitu Rifai. Ale to už jsme koukali na hodinky, abychom se v pohodě dostali pro batohy a na autobus do Faráfry. Autobus odjel celkem na čas v 6 s tím, že ve Farafře budeme kolem 1 hodiny ráno. Cestou jsme si vytrpěli několikahodinovou modlitbu pouštěnou na plný pecky řidičem. Hned po tom, co to řidič dohrál, si začala notovat omladina v busíku a začalo být jisté, že se nevyspíme. Několikrát nás legitimovali příslušníci na check-pointech a osvědčilo se naučit vyslovit arabsky „Čech“, což je jednoduše něco jako „čiky“. Autobus zastavil na začátku vesnice před hotelem, který byl na první pohled luxusní a drahý, ale ono ve dvě v noci v naprosté tmě se ztěžka něco hledá. Ubytovali nás za EL 50 ve výborném čistém pokojíku.

30. 11. 2003 BÍLÁ POUŠŤ

Ráno se potkáváme v koupelně s Terezou a Martinem, kteří jeli v opačném směru než my a dali nám spoustu užitečných informací. My byli rozhodnuti o podniknutí výletu do Bílé pouště a oni nás v tom ještě upevnili. V hotelu jsme si to objednali a domluvili se na odjezd v 1 hodinu odpoledne.

Platili jsme EL 100 za každého (při výletech do pouště se zásadně platí předem pouze záloha a větší doplatek až po návratu), což je cena při obsazenosti čtyři lidé. S námi jel ještě anglický páreček Penny a Dave. To byli vůbec výborný lidi. V Egyptě byli v poslední zemi na jejich cestě kolem celé Afriky. Jeli vlastním Land Roverem, ale do Egypta je údajně velmi složité a drahé dostat vlastní auto a proto ho poslali lodí domů. Zbytek cestují hromadnou dopravou, tedy jako my.

Vyzvedl nás řidič s Land Cruiserem a valili jsme nejdřív asi 20 km po asfaltce a pak pískem obojí v naprosté pustině. Řidičovo jméno jsem bohužel zapomněl a nemohl se ho na něj zeptat, protože anglicky uměl přesně 5 slov (sleep here, meal, sun, tea). Po čase jsme se objevili mezi úžasnými bizardními bílými útvary, skalisky a balvany. Řidič přesně věděl, kde to stojí za to a solidně nás povozil. Kolem 4. hodiny kdesi zastavil a oznámil stručným „sleep here“. Pak jsme se posunkami dorozuměli, že jede pro dříví na oheň a vrátí se za 10 minut.

Po hodině se jeho bílý džíp objevil mezi nádhernými tvary Bílé pouště a po okamžitě se jal dělat večeři. My zatím chytali ty nejlepší záběry západu Slunce. Já jich nastřílel asi 30 a pak to dlouho do noci mazal. Za to Dave chytil záběry dva a ty vám vážení opravdu stály za to. Mám se ještě holt co učit s digitálním foťáčkem. Náš průvodce udělal vynikající večeřičku a my se s přibývající tmou začali choulit do toho nejteplejšího, co jsme měli, poněvadž se ihned po západu Slunce začalo citelně ochlazovat.

1. 12. 2003 FARÁFRA

Těsně před východem Slunce nás průvodce vzbudil slabým „sun“. V absolutním tichu pouště to znělo jako výstřel. Ovšem člověk velmi rychle zjistil, že venku je taková kosa, že víc než na vytáhnutí jedné ruky s foťákem to není.

Než jsem stačil vstát snídaně už byla krásně připravená a nad ohněm se v aladínově konvičce dělal čaj. Poměrně svižně jsme se sebrali, sbalili a smažili to zpátky. Řidič to nijak nešetřil a bylo vidět, že se vyžívá. Jednou jsme náš terénní vůz tahali z písku, ale jinak to bylo super. Dali jsme mu drobný bakšíš a byli jsme moc spokojení.

Už z průvodců jsme se dozvěděli, že ve Faráfře působí týpek, kterému se přezdívá Mr. Socks. Je to chlápek věku 20 – 25, který prodává různé pletené věci jako šály, koberce, rukavice a hlavně ponožky – všechno velbloudí srst. Jedny jsem koupil a vyzkoušel si při tom smlouvání. Z EL 25 jsem to ukecal na 15. Byl to obchod, kdy jsme oba odcházeli s úsměvem a to se mi líbí. Nám se Mr. Socks přihlásil sám, protože má roztažený sortiment přímo v tom hotelu, kde jsme spali první noc.

Naše další kroky směřovali do věhlasné Badrovy galerie. Badr je místní bohém, který nadevše miluje Faráfru. Vystavěl dům v duchu tradic a vyzdobil ho do podoby galerie svými výtvory. Tvoří z úplně všeho, co jde nalézt v oáze. Když jsme tam byli my, tak zrovna piloval drobné sošky z vícebarevného pískovce. Na mě jeho výtvory a celý jeho dům moc hezky zapůsobil. Z všudypřítomného bordelu, špíny a zašlé krásy běžného arabského života se člověk ocitl ve světě Badrových snů.

Chvilku jsme si odskočili do datlových sadů nad městem. Je živena vodou z termálních pramenů. U jednoho jsme byli. Byly to takové už zchátralé lázně. Hezky by se v nich koupalo, ale ženské ve dne nesmějí. Aby nerozptylovali chlapy.

U kamaráda v bufetu na křižovatce jsme si dali kuřátko a rozhodli se, že zkusíme jít na sraz serfísů a pokusíme se chytit nějaký do Dachly – další oázy na jih od Faráfry. To byly asi 3 hodiny odpoledne. Seznámili jsme se s řidičem prvního serfísu, který ten den měl vyjet do Dachly. Byli jsme první, ale za chvíli se objevili další dva pasažéři. Potřebovali jsme ještě tři, abychom mohli vyjet – popíjeli jsme čaj – čaj -

V jedenáct (!) večer přišel sedmý. Zaplatili jsme se za cestu EL 15. Doprava je v Egyptě obecně levná. Oba dva jsme v autě tvrdě usnuli. Probudili jsme se až ve 3 hodiny ráno v El Kasru. Řidič nám zastavil před místním zájezdním hostincem.

2. 12. 2003 EL KASR

Ráno jsme se seznámili se správcem tohoto hostince. Jmenuje se Mohammed. Nabídl nám výbornou snídani, u které jsme se seznámili s Danielem, Němcem studujícím politologii. Chtěli jsme s Mohammedem domluvit cenu za ubytování a jídlo, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Napíše to prý na lístek a „don´t worry“. Neměl jsem z toho pravda dobrý pocit, ale byl neoblomný.

Ten den jsme si udělali výlet do nedaleké vesnice, u které je chrám Dér el-Hagar. Naprosto překvapivě nás svezl jeden místní borec zadarmo, což v Egyptě už nepotkáme. Na konci vesnice jsme znejistěli. Tam měl být chrám, ale nikde nic. Zašli jsme do blízské školy a zeptali se tam. Vzali si nás do parády učitelé a bylo to celé jedna velká šou. Učitel angličtiny nám dával otázky typu, jak se vám tu líbí, kolik je vám let, co studujete, a znova jak se vám líbí v Egyptě. Nejhůř anglicky uměl učitel angličtiny a ještě mě několikrát opravil, že správně je go on foot nikoliv walk. Ovšem poslali nás správnou cestou dál po silnici.

Pískovcový chrám Dér el-Hagar je velmi hezky zachovaná památka z 1. století věnovaná vasetské triádě Amona, Mut a Chonsua. Sestává se z nádvoří, pylonu a samotného chrámu. Nevěřil bych, že uprostřed pouště něco takového najdeme. Byli tam strážci, kteří chtěli regulérní vstupné (student EL 10). Nechtěl jsem jim tolik dát, tak jsme si po chvíli plácli na 5 liber plus 1 za foťák.

Východně asi 1 km leží pohřebiště Muzawaka. Jsou to do kopce vydlabané hroby, ve kterých jsou nezřídka k nalezení opravdové mumie. Místní bakšišák je ochotně ukáže. Je to trochu otřesné ale zajímavé. Na této procházce jsme se i trochu vyblbli na nefalšovaných písečných dunách. Mohammed nám udělal luxusní večeři, kterou jsme si snědli na střešní terase jeho hostince při západu Slunce a pak nás ochotně vzal na koupačku do termálního pramene. Bylo to už za tmy, tudíž s námi mohl i Ivík.

3. 12. 2003 EL KASR

Starým městem jsme prozatím jenom prošli. Náš cíl byl o mnoho výš. Rozhodli jsme se vylézt na skálu za městem. Je to konec pásma skal za oázou. Vybrali jsme si tenhle vrchol náhodou, ale udělali jsme náramně dobře. Byl tam netušený rozhled, kde bylo zřetelně vidět hranici mezi životem v oáze a jistou smrtí v poušti. Nahoru jsme lezli v hrozným vedru příšerné dvě hodiny. Zpět jsme byli za 10 minut. Našli jsme malé údolíčko zasypané pískem. Dolů pak už stačilo dělat jenom velký kroky a různý jiný skopičiny. A ty nám šly vždycky...

Odpoledne jsme vyrazili na prohlídku středověkého města El Kasr. Bylo postaveno z nepálených cihel a dochovalo se množství originálních nápadů. Za všechny například dřevěný klíč nebo brány na ulicích pro případ znepřátelení jednotlivých rodin. Co se týče průvodce, potvrdila se informace z knížky, že se vždycky někdo najde, kdo vás provede. Určitě nemá smysl zkoušet projít si starý El Kasr sám. Ztratíte se a podle mě nemáte šanci najít ani mešitu natož školu a soud v jednom. Bylo nám umožněno vystoupit na věž minaretu (samozřejmě za úplatek). Potom jsme mohli pokoupit domácí výrobky upletené např. ze slámy nebo z čeho to bylo.

Na Mohammedovu radu jsme si vpodvečer udělali procházku do místních zahrad, které jsou zavlažovány z vyvěrajících termálních pramenů. Čekali jsme pravda víc, ale nebylo to k zahození. K zahození bylo chování místních malých výrostků. Furt žebrali, což na nás vůbec nefungovalo, ale pak si začali chmatat na Ivíka. To ji však dokáže natolik vytočit, že jsem musel poprvé v akci užít užitečného slovíčka „imší“ - arabsky zmizni, odprejskni.

4. 12. 2003 KHARGA

Dali jsme si brzkou snídani a zúčtovali náš pobyt u Mohammeda. Nebyl vyloženě za babku, ale celkově příjemně levný. Chytili jsme polobus do města Mut, které je správním střediskem oázy. Tam jsme byli lehce před osmou. Zrovna tam na serfísovně sháněli dva poslední lidi do auta do oázy Kharga a tak jsme vlastně okamžitě z Mutu odjeli.

Lidí v serfísu jsme se před vjezdem do oázy přeptali na ubytko. Doporučili nám Hotel Hamad Alla, kde jsme cenu po poměrně náročném jednání a handrkování ukecali na EL 40. Pročetli jsme si v průvodci pamětihodnosti v okolí a načrtli procházku na odpoledne do okolí vesničky Hibis. Asi 2 km za městem je Amonův chrám, který prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Chrám je nejstarší dochovanou sakrální stavbou v oáze. Kousínek odtud jsme si prohlédli pohřebiště Bagawat (student. vstupné EL 10,-) ze 4. až 7. století. Nachází se tu na 200 hrobek vypadající jako kapličky včetně známější kaple míru, zobrazující biblické výjevy, a kaple exodu inspirované útěkem Židů z Egypta. Odtud je hezky vidět na zříceninu Nadura, která je na kopci nad silnicí. Tam jsme už ovšem nešli, poněvadž jsme si chtěli pojistit jízdenky do Luxoru druhý den ráno.

Zeptali jsme se místního policejního šéfa, jenž právě řídil provoz na prázdném kruhovém objezdu, kudy se na vlakové nádraží dostat. Ukázal směr a nechal se slyšet, že je to bratru 3 km a ať jdeme pěšky. Za zatáčkou jsme chytli serfís a jali se ptát lidí na nádraží. Buď nerozuměli nebo nevěděli, ale koukali na nás jak na trdla. Dovezli nás na autobusák, kde naše anabáze pokračovala dalším dotazováním. Nakonec jsme se skutečně na vlakové nádraží dostali, ale to se nachází uprostřed ničeho asi 7 km za městem. Tam se navíc nudí pár vojáků, ale jinak nikdo. Lístky na vlak do Luxoru prý stačí koupit ráno. Horší bylo ovšem to, že se nemohli domluvit na tom, v kolik vlastně ten vlak jede a nikde to nešlo zjistit (na nádraží!). Zaslechli jsme několik časových údajů a mediánem (nejčastěji se vyskytujícím údajem) bylo 7 hodin ráno. Uvěřili jsme.

5. 12. 2003 CESTA DO LUXORU

Hotel Hamad Alla na nás od začátku nepůsobil nijak dobře. I přes večerní ujišťování majitele, že nám zajistí na ráno taxík na nádraží a snídani, ráno nikdo o ničem nevěděl. Vzbudili jsme recepčního a trochu ho prudili. On z nás kolem šestý hodiny ráno neměl radost, ale nesměl to dát najevo. Já svoje zpruzení dával najevo možná až zbytečně hodně.

Na nádraží jsme serfísem dorazili kolem půl sedmé. Dostatečně brzy na to, aby jsme tam nikoho kromě bezdomovců nepotkali. Homelesáci však mají přehled v řazení vagónů a ochotně nám poradili. Údajný odjezd v sedm se nekonal, což by nikoho po pár dnech strávených v Egyptě nemohlo překvapit. Dost nelogicky vlak odjel v 7.55. Netuším dodnes, zda-li měl být odjezd v sedm, osm nebo někde mezi tím. Zasedli jsme do II. třídy a nechali se unášet k Luxoru, bývalému hlavnímu městu Horního Egypta, kde jsme měli přibýt v 1 hodinu odpoledne.

Jeli jsme celou dobu pouští a museli několikrát zastavit. Po této trati jede vlak v pátek tam a v sobotu zpátky. V poušti koleje lehce zavanou pískem a tak každou chvíli vyběhli hoši s lopatama (bylo jich víc než cestujících). Nijak se nepředřeli a tak jsme úspěšně dorazili na nádraží v Luxoru v 6 večer! Že jsme z toho byli rozlámaní a unavení netřeba dodávat.

Ubytovali jsme se v Anglo Hotelu (EL 35) a odolávali na nabídky zajištění výletu na Západní břeh Nilu. Penny a Dave nám doporučili průvodce jménem Aladin, který je údajně k sehnání v Hotelu Fontana. Tam jsme cenu z 90 srazili na 75 egyptských liber (včetně vstupného) a nechali se zlákat zajímavou cenou za ubytování, kterou nám tam pan „Ind“ nabídl na příští noc.

I když jsme si prohlídku Luxoru nechávali na jindy, neodolali jsme náhodně objevivšího osvětleného Luxorského chrámu (studentské vstupné EL 10,-). Hlavní část byla vystavěna za doby Amenhotepa III. a Ramesse II. Chrámu předchází alej sfing odkud je majestátný výhled na výborně zachovalý a zrestaurovaný pylon s jedním obeliskem. Druhý obelisk je údajně kdesi v Paříži – za odměnu dostal Egypt věž s hodinami, která od té doby hyzdí Citadelu v Káhiře... Chrám se sestává z několika nádherných nádvoří, kolonád, soch a zdí se zachovalými hieroglify. Luxorský chrám nás opravdu ohromil a uchvátil.

6. 12. 2003 ZÁPADNÍ BŘEH NILU

Výlet na Západní břeh Nilu jsme započali vueltou kolem Luxoru a sběru zahraničních turistů, kteří si stejně jako my zaplatili průvodce Aladina. Byla to pěkná směsice národností od Austrálie přes Irsko, Německo až po Španělsko. Také jsme se seznámili s Kimem z Německa. Nebudu o tomto světoběžníkovi zatím říkat víc, páč o něm ještě uslyšíme.

Exkurzi jsme zahájili u zádušního chrámu faraona Mentuhotepa II. Nebhepetrea, sjednotitele Egypta. Nezbylo z něho moc kromě dvou obrovských sedících soch. I ty jsou zrestaurovány, protože je někdy kolem počátku našeho letopočtu stejně jako celý chrám zbořilo zemětřesení. Kamenivo z chrámu se během dlouhých let rozvozilo na stavbu různých chrámů v okolí.

Následovala zevrubná prohlídka zádušního chrámu královny Hatšepsut. Ten je bohužel proslulý také tím, že tu v roce 1997 teroristé postřílely desítky německých turistů a hromadu Egypťanů. Chrám je třípatrový a má naprosto ojedinělou architekturu. Poblíž chrámu nás také zaujali místní dělníci pracující na rekonstrukci. Aladin nám prozradil, že pracují za EL 5 denně a budou propuštěni hned co práci dokončí. Svým zpíváním „Pomáhej nám Aláh!“ a neuvěřitelně pomalými pohyby to jenom potvrzovali.

Mikrobus nás odvezl do Údolí králů. Zde se nachází kolem 80 hrobek králů a dvou královen. Vždy je otevřeno pouze jedenáct z nich a mění se to pravidelně každý půlrok. Návštěvníci totiž svým dechem nepříznivě působí na stěny starověkých hrobek a tím by se mohly brzy znehodnotit. Vždy se tedy dostane hrobce letitého odpočinku, než se opět otevře turistům. Součástí vstupného je nárok na návštěvu 3 hrobek podle vlastního rozhodnutí. Zvláštní vstupné se platí do hrobky Tutanchamona (EL 100,-), ale ta prý vůbec nestojí za to – vše je odvezeno do Egyptského muzea v Káhiře. My jsme si nechali poradit Aladinem a navštívili 3 hrobky z různých dynastií (Ramese III, královny Tansret a krále Sethnacht, Thutmose III) a pozorovali změny ve výtvarném umění v průběhu času.

Aladin nás vzal na dobře míněnou prohlídku alabastrové dílny. Jistě má procenta z nákupu jeho klientů, ale z naší party lehce ostrouhal. Bylo ale určitě zajímavé vidět proces výroby alabastrových váz – těch, u kterých se pravost ověřuje žárovkou uvnitř a prosvítí ji krásně skrz.

Poslední zastávkou bylo Údolí královen. Platí tam stejný princip návštěvy jako v Údolí králů. Shlédli jsme tři hrobky (královnu Titi a prince, aj.).

Večer jsme ještě jednou zaběhli do Luxorského chrámu a udělali pěkné fotečky. Je opravdu okouzlující. Spali jsme v Hotelu Fontana za EL 30,-.

7. 12. 2003 KARNAK

Ráno jsme vyrazili na snad nejproslulejší egyptský chrám do Karnaku (studentské vstupné EL 10,-). Chrám sám o sobě je obrovský a nemá smysl ho jakkoli popisovat, protože se to prostě musí vidět. Sestává se snad ze sedmi nebo osmi nádvoří a pylonů. Poutavý je největší hypostyl na světě (134 sloupů) nebo dvojice obelisků. Vzhledem k tomu, že jsme zhruba před měsícem frčeli výtahem uvnitř Washingtonova monumentu ve Washingtonu, D. C., měli jsme tady takový zvláštní pocit - a nebyl vůbec špatný. Něco jako že všichni žijeme na této jediné planetě a navzájem se chtě nechtě ovlivňujeme a učíme jeden od druhého.

Odpoledne jsme na břehu Nilu při siestě při arabském chlebu a sýru a neustálém odmítání nabídek na projíždku na lodi, koni, oslu, kočáře apod. zahlédli Kima, jenžto byl s námi den před tím na prohlídce Města mrtvých – západního břehu metropole Horního Egypta.

Dostatečně včas jsme se odebrali na vlakové nádraží, abychom si zajistili v pohodě a klídku jízdenky na rychlík o páté do Asuánu. Ne ovšem v Egyptě. Chlápkům od dráhy se nějak zadřely počítače (že by písek?) a bylo o stres postaráno. Když PC rozchodili, utvořila se příšerná tlačenice u okénka a my měli obrovské štěstí, že Ivík se v tlačenkách vyzná a že byla ve správný čas na správném místě – tedy přesně tak, jak nás to na fakultě učili. Lístek z Luxoru do Asuánu vyšel na 13,- E?.

V Asuánu jsme objevili levňoučký hostel, kde jsme zaplatili EL16,25 za oba. Důležitější ovšem bylo, že jsme si zajistili na poslední chvíli výlet do Abu Simbelu (EL 45,- za osobu).

8. 12. 2003 ABÚ SIMBEL

Člověk vlastně ani pořádně nezamhouřil oka a už aby zase vstával. Minibus do Abú Simbelu nás vyzvedával v půl čtvrté ráno. I tak si panáček z hostelu přivstal a udělal nám chutnou snídani. Na výjezdu z města se čekalo na určitou hodinu a kolona vyráží k 450 km vzdálenému světově proslulému chrámu. Do začátku roku 2001 bylo možné udělat tento výlet jenom letecky kvůli obavám z teroristického útoku. Ty však zřejmě pominuly a jezdí se tam „pouze“ s ozbrojeným armádním doprovodem.

Už z množství autobusů a taxíků se dalo vytušit, že to jistě bude hodně přelidněná exkurze. V Abú Simbelu jsme byli před devátou a šli přímo do chrámu (studentské vstupné EL 19,50), neboť tam nic jiného k vidění není. Velký a Malý chrám jsou dvěma ze 7 chrámů, které nechal vystavět v podmaněné Núbii panovník Ramesse II. Byl to panovník 19. dynastie panující během 13. stol. př. n. l. Tento vytesaný chrám byl postaven panovníkem u příležitosti 30 let od nástupu na trůn a nachází se na samém břehu Asuánské přehrady. Právě kvůli tomuto obřímu vodnímu dílu musela být celá skála s chrámem za astronomických dotací z UNESCO, egyptské a americké vlády vyzdvižena před stoupající hladinou přehrady o zhruba 30 výškových metrů. Z venku vypadá chrám v ranním slunci impozantně a poklidně. Podobizny Ramesse II a jeho ženy Nefertari sedí poklidně v průčelí chrámu. Chrám sahá 63 metrů hluboko do skály! Na pravé straně je Malý chrám, který byl zasvěcen bohyni Hathor z Ibešeku a také zbožštělé Nefertari, a ten sahá do hloubky 23 metrů.

V rámci výletu, který jsme měli zaplacen, byla i návštěva ostrovního chrámu Philae, hráz Asuánské přehrady a Nedokončený obelisk. Nejdříve jsme za 5 egyptských liber přejeli po hrázi přehrady (zvané High Dam), přičemž jsme měli asi 10 minut na rozhlédnutí uprostřed. Hráz je u koruny 40 metrů široká, avšak u paty dosahuje 980 metrů šířky! Aby taky ne, když drží vodu sahající 550 km daleko, tedy až do Súdánu.

Poté nás šofér odvezl k přístavnímu molu, odkud se vyplouvá k chrámu Philae. Převozníci jsou pěkný hajzlíci a zneužívají neznalosti turistů. Je třeba se přifařit k nějaké skupině, protože pak převoz vyjde mnohem levněji. Chrám Philae je taktéž přesunut kvůli přehradě, ale tentokrát kvůli malé přehradě vybudované ve 20. letech 20. století Angličany. Ta je o pár kilometrů níže od té velké High Dam. V chrámu se nám líbilo nejen kvůli jeho pěknému zrestaurování, ale hlavně fotogeničnosti. Pískovcový chrám uprostřed modravého jezera zalitého poledním sluncem opravdu vypadá moc krásně.

Poslední zastávku už nervózního řidiče jsme si vynutili u Nedokončeného obelisku (studentské vstupné EL 5,-). Je to místo bývalého lomu, kde se začal tesat obelisk. Objevila v něm však puklina a tak byly práce zastaveny. Je to vlastně jenom kus žuly, ale kdy má člověk možnost procházet se po nějakém obelisku, že ano? Řidič nás dovezl zpět před hostel a chtěl bakšíš. Trouba. Chtěl se chvilku předtím vykroutit z poslední zastávky, zinkasoval slušný peníz za celý den a ještě bakšíš. Hodil na nás vražedný pohled, ale neměl šanci. Už jsme byli vycvičení od jiných jeho krajanů.

V sedm večer jsme si dali dostaveníčko s Joe z Francie a Danielem z Německa, kterého jsme ten den potkali v chrámu Philae, v jedné restauraci na břehu Nilu. Účel byl zřejmý, chtěli jsme strávit den a noc na loďce s plachtou zvaná feluka. Daniel sehnal kapitána a s tím jsme se domlouvali. Vzhledem k počtu čtyř jsme museli počítat s vyšší cenou. Usmlouvali jsme to na EL 55,- za osobu. Smlouval jsem jako o život, chtěl jsem jít ještě níž, ale Germán se nechal slyšet, ať jim aspoň necháme vydělat. Ukázal nám loď, dali jsme mu zálohu a plácli jsme si.

Noc jsme strávili stejně jako minulou noc v hostelu poblíž nádraží (EL 16,25 za oba).

9. 12. 2003 FELUKA

Asuán jistojistě stojí za vidění. My jsme viděli největší atrakce v okolí, ale Asuán a jeho ostrov Elefantina s núbijsou vesnicí, botanickou zahradou a dalšími pamětihodnostmi na nás čeká příště.

V devět ráno bylo naplánováno vyplutí. Kapitán Gandor už tam byl a Joe s Danielem dorazili jakžtakž na čas. Museli si však dát ještě kafíčko a tak jsme se drobet zdrželi. Celý den jsme jen tak seděli a nechali se unášet Nilem. Vítr nebyl příliš silný. Velmi pomalu jsme opouštěli Asuán a byl na dohled ještě po 4 hodinách plavby.

Zastavili jsme dvakrát na malou „toaletní“ přestávku (čůrypauza) a dál nic nedělali. Kapitán Gandor se svým pomocníkem nám udělali výtečný oběd a zvečera i lehkou večeři. Hezký byl západ Slunce, možná ještě hezčí byl Měsíc – ten den v úplňku.

S tmou přišla i dost vlezlá zima. Kolem nás sice chlapáci rozvěsili deky, ale i tak bylo chladno hrozně nepříjemné. Začalo mě pak bolet v krku, což nevěstilo nic dobrého. To samé se bez překvapení objevilo i u Ivíka. Myslím, že naši chlapáci trošku špatně rozvrhli čas a tak museli za tmy, kdy už vůbec nefoukal vítr, dobře hodinu pádlovat.

10. 12. 2003

Plavili jsme se ještě asi hodinu a přistáli jsme u chrámu v Cóm Ombu. Samozřejmě nám hoši udělali ještě snídaničku a uvařili čajík. My jim dali na oplátku drobný bakšíš.

Kolem chrámu v Cóm Ombu jsme jenom prošli, poněvadž jsme se rozhodli pro údajně nejzachovalejší chrám v Egyptě, který je v Edfu - přesně na půl cesty mezi Asuánem a Luxorem. Do Edfu jsme se dopravili autobusem (EL 6,- za osobu), ale dlužno podotknout, že tady mezi místními lidmi bylo opět možno vidět určitý barbarský přístup k turistům. Zdálo se jakoby tam turisté nezabloudili příliš často snažili se každého odrbat.

Chrám v Edfu (stud. vstupné EL 10,-) jsme po drobných peripetiích našli. Byl zajímavý už svojí mohutností a výborně zachovalými hieroglyfy. Pochází z ptolemaiovské doby (3. – 2. stol. př. n. l.).

Odjezd z Edfu k Luxoru se začala komplikovat tím, že serfísy nás odmítali brát s odůvodněním, že jsme turisti. Vykašlali jsme se na ně a šli za město stopovat. Ještě než jsme došli na konec města, doptali jsme se na směr a hned nás vzal bez problémů poloprázdný serfís (EL 10,- osoba), který nás do 107 km vzdáleného Luxoru dovezl za hodinku a půl. V Luxoru jsme si koupili jízdenku na vytipovaný noční autobusový spoj Luxor – Hurgháda – Suez – Šarm el-Šejk - Dahab, ale stálo nás to bolavých 105 liber každého. Každopádně šlo o několik stovek kilometrů.

11. 12. 2003 DAHAB

Přijíždíme do Dahábu. Letovisku na pobřeží Rudého moře, které stojí trošku pozadu hitu pobytových cestovních kanceláří Šarmu El-Šejku a Hurghádě. Dahab je sympaticky levný a klidný.

Po příjezdu nás okupují dohazovači. Nejprve si jich nevšímáme, ale pak se jedním necháme zlákat. Jsme však i po celonoční jízdě autobusem ostražití. Týpek nám ukazuje výborné apartmá s balkónkem za 40, resp. za 30 po smlouvání. My však jsme chceme levnější a on nás ochotně nasměruje ke svému kamarádu Yasserovi, který vlastní Auski Camp (EL 20, - za pokoj). Byli jsme unavení, nebylo nám úplně dobře z přemrznutí na feluce a tak jsme se jenom tak procházeli, zašli na Internet a proseděli dlouhé minuty v barevných matracích přímo na pláži a popíjeli čaj. Za mořem jsme mohli hledět na Saudskou Arábii.

12. 12. 2003

Probudili jsme se se smělými plány na potápění, koupání a dovádění v průzračné vodě Rudého moře. Avšak oba dva nás bolelo nepříjemně v krku a začalo být jasné, že s koupáním v moři bude jenom rychlé smočení se. Celý den jsme se procházeli, dali si místní jídlo a popíjeli jeden čaj za druhým.

V bufetu jsme si koupili celý kuřátko a jali se ho zpracovávat. Vůně z něho se zřejmě linula daleko za zdi kempu a tak jsme po chvíli už jenom počítali kočky, které čekaly na naše ohlodané kosti. Ono vůbec koček je na Sinaji nějak hodně. Jednoduše řečeno, kam se podíváš, tam kočka. Šli jsme brzy spát s tím, že druhý den pojedeme na návštěvu pravoslavného kláštera sv. Kateřiny a zkusíme vylézt na posvátnou Mojžíšovu horu.

13. 12. 2003 ST. CATHERINE

Výlet ukecaný u Yassera na EL 50,- za osobu začal v osm ráno svážením ostatních turistů. Samotná jízda trvala asi 3 hodiny a jelo se naprostou pustinou s velice zajímavými horami a skalisky. Kdesi uprostřed pustiny u silnice čekali 2 velbloudi a 2 beduíni. Tam jsme zastavili, vyložili dva Němce s jídlem na pět dní, zamávali jim a frčeli dál. Sinaj má status demilitarizované zóny a proto jsme potkali i třikrát dokola ostnatým drátem obtočené středisko Spojených národů, které na to dohlíží. Poloostrov Sinaj byl předmětem jednoho ze tří válečných konfliktů Egypta s Izraelem (Egypt vždy prohrál) a výsledkem bylo zjištění, že k válce vůbec nemuselo dojít. Egypt chtěl Sinaj, Izrael chtěl bezpečnost. Poloostrov je tedy uzemím Egypta, ale bez jejich vojsk.

Příjezd ke kláštěru sv. Kateřiny dal tušit, že půjde o další z hojně navštěvovaných turistických míst. Pravoslavný klášter navíc vábí ponejvíc rusky mluvící návštěvníky. Klášter svaté Kateřiny je uprostřed nehostinné krajiny v místech, kde se údajně Mojžíšovi zjevil Bůh v podobě hořícího keře. Ten je k vidění uvnitř zdí kláštera. Klášter vznikl z menší svatyně, kterou nechala vystavět v roce 337 svatá Helena. V šestém století tu vznikla na popud byzantského císaře Justiniána bazilika.

Vylezli jsme na horu Mt. Sinai, neboli horu svatého Mojžíše, která má 2 285 m n. m. Podle Bible právě na vrchu této hory našel Mojžíš Desatero přikázání. Na vrcholu je bazilika a mešita, které tam koexistují bez sebemenšího problému, což přináší člověku příjemný klid na duši. Škoda - nikde jinde se to v takové harmonii nevidí. Večer jsme se navrátili do našeho hotýlku.

14. 12. 2003

Rozhodli jsme se, že zkrátíme pobyt na Sinaji o den, protože jsme se stále necítili tak, abychom se mohli v pohodě koupat. Ovšemže jsme do neskutečně čistého a teplého moře vlezli, ale jenom jednou a na chvilku. Stačilo to však bohatě na to, abychom metr pod námi na dně viděli nádhernou barevnou mořskou flóru a faunu. Bohatě to stačilo na to, aby nás to přesvědčilo o závazku přijet sem někdy příště. Ne nadarmo slovo „dahab“ prý znamená arabsky „zlato“.

Ten den jsme se odhodlali taktéž k nákupu koberců, po kterých jsme pomrkávali celou cestu. Teď ke konci pobytu byla ideální příležitost a hlavně dostatek času. Velmi levně se dají pořídit svazované pestré koberečky ze zbytků různých látek. U nás by to stálo pětistovku, my to máme za pade. Koupili jsme jich vícero a posloužily jako ideální dárek k blížícím se Vánocům.

Yasser nám dohodil serfís do Káhiry. Cena měla být za EL 50, ale těsně před odjezdem jsme dostali na vybranou. Buď doplatíme každý 10 liber nebo pojedeme až ráno, až se serfís naplní. A to těch deset bylo až po docela dramatickém smlouvání. Neochotně jsme připlatili a vyrazili jsme. Vzhledem k počtu pasažérů, kterých bylo 5, a počtu míst, kterých bylo 12 jsme si mohli dovolit luxus rozvalit se na sedadle a lehce se prospat.

15. 12. 2003 KÁHIRA

Ráno v sedm jsme přibyli do Káhiry. Dobře okoukaná místa jsme poznávali už z dopravního prostředku. Okamžitě jsme začali hledat nějaký hotel s jediným cílem – vyhnout se hotelu Claridge, kde po nás chtěli nekřesťanské (možná i nemuslimské) peníze. Prošli jsme jich několik v okolí třídy Talaat Harb a situace začínala býti svízelná. Batohy nás tížili a byli jsme opravdu rozlámaní a nevyspalí. Dokonce nás ukecával i dohazovač výše zmíněného a námi dobře známého hotelu. Úplnou náhodou jsme objevili vstup do chodby, kde měly být podle poutačů 3 hotely. Vlezli jsme do prvního (Sultan Hotel, 4 Suk El Tewfikia St., Cairo – kousek od Urabi Sq. a ulice Talaat Harb) a nestačili se divit. Týpek byl velmi přijemný, nadhodil cenu 8 egyptských liber za osobu v místnosti s dalšími 3 lidmi. A tak jsme si plácli. Ihned po nastěhování kolem deváté hodiny jsme si řekli, že si trošku narovnáme záda. Vstali jsme v jednu a bylo nám hej. Mezitím se nám změnili spolubydlící. Zajímavé bylo to, že v tomto hotelu bydleli snad jenom samí Japonci nebo Korejci.

Rozhodli jsme se naplnit si závazek z předešlé návštěvy hlavního města a zašli jsme si znova a pořádně prohlédnout Egyptské muzeum. Udělali jsme sakra dobře. Poté co jsme navštívili většinu míst, odkud pocházeli exponáty, mnohem lépe se nám procházelo po patrech plných soch, papyrů, alabastrů a sarkofágů.

Večer jsme ještě u televize hodili řeč s nějakými šikmookými a nebyla to špatná zkušenost. Jsou, zdálo se mi, dost uzavření, i když s nimi člověk delší dobu povídá. Zaujali jsme je tím, že jsme Češi, protože je v Japonsku víc a víc populárnější fotbal. V japonském časopise o kopané totiž předpovídají, že Češi na fotbalovém EURO 2004 v Portugalsku získají medaily. A hrozně opěvovali Pavla Nedvěda a Tomáše Rosického.

16. 12. 2003 MUSLIMSKÁ KÁHIRA

Na poslední den neuvěřitelně rychle uplynuvšího výletu do země faraónů a pyramid jsme si nechali procházku po tzv. muslimské Káhiře a tržiště Chán el-Chalíli. Ne že bychom něco vyloženě scháněli, ale chtěli jsme okusit atmosféru arabského tržiště. Procházeli jsme křivolakými uličkami a navštivili zopár mešit. Úspěli jsme s nákupem barevného pepře pro Ivíka za dvakrát lepší cenu, než jsem pořídil já v Luxoru. Dál nás už nic ke koupi nezaujalo. Spíše jsme sklízeli úspěchy na poli přechytračení vyčůraných arabáků. Do mešit jsme chodili zadním vchodem a vždy se včas vypařili před slídilskými bakšišáky. Také jsme si dělali radost z uvádění do rozpaků obchodníky, kteří se stále snažili nabízet přesně to, co nikdo nepotřebuje, přáním něčeho, co bylo ještě absurdnější než to nabízené apod. Při malém pikniku na rušné zapadlé ulici nás kdosi oslovil. Hlas to byl povědomý. Kim z Německa. Už potřetí za dobu našeho pobytu jsme potkali pana Kima narozeného německým diplomatům v Indii, pracujícího pro Německou televizi a cestujícího do Indie natáčet dokument. Strávili jsme spolu pěkné odpoledne. On se vyloženě poflakoval po Káhiře a tak s námi prošel ještě další dávku mešit a odvedl nás do jednoho z mnoha měst mrtvých. Tedy starších hřbitovů, kde žijí nejchudší obyvatelé v hrobkách nebo chatrčích.

Vypili jsme spolu několik čajů v poklidných čajovničkách na neklidných (ba divokých) ulicích Káhiry a zabíjeli čas. Musím říci, že se mi v Káhiře na sklonku výletu začalo líbit. Má své kouzlo a i když mi ještě teď v uších zní tisíce klaksonů na přecpaných ulicích tohoto megaměsta. Zapadá mi to prostě do mentality místních lidiček.

Kim dostal nápad, jet k Nilu na západ Slunce. Sice jsme těch západů viděli nesčíslně, nápad to byl vynikající. Vzali jsme taxíka, který se zachoval tradičně egyptsky. Nebo možná egyptsky a pražsky. Dohodli jsme se na pěti librách. Když jsme ten kousek k Nilu dojeli, nechal se slyžet, že myslel EL 5 za každýho. Já mu dal pět a šel jsem. Vztekal se. Bohužel Kim mu dal zbylých deset a mávl nad tím rukou. Hrozně mě to naštvalo, protože takhle přesně ty prachatí západní turisti vychovávají nenasytné Araby.

S Kimem jsme ještě pojedli a jali se rozloučit. My pak procházeli město a v duchu se s ním loučili. Rychle se stmívalo a tím nám odcházelo poslední Slunce v Egyptě. Další už budeme vítat nad Středozemním mořem. Zašli jsme ještě na Internet. Nejlevnější v Egyptě - EL 3 za hodinu (HANY Internet Cafe, 16, Sarwat St. – kousek od ulice Talaat Harb). Koupil jsem také domů fíkový džem, který jsme měli obvykle v hotelích k snídani a také jsem koupil několik arabských chlebů domů na ochutnání. Opět jsem přikoupil i několik krabiček levných cigaret Cleopatra, čímž chci opět odnaučit kouřit své kouřivé kamarády.

Vyzvedli jsme si batohy a lehce po deváté se vydáváme chytit autobus na letiště (klimatizovaný EL 2,-/osoba). Tam jsme po desáté hodině a chystáme se na krátkou noc na letišti. Tam chceme utratit poslední libry, ale není příliš příležitostí. Má otevřeno pouze kiosek u parkoviště a tak jsme koupili vodu a pár sušenek. Pak už jsem neměl ani na bakšiš pro hajzlbábu.

17. 12. 2003 ODLET

Kolem 3. hodiny ranní začal check-in našeho letu do Milána.

V 5.00 odlétáme a ve tři čtvrtě na dvanáct jsme v lehce sněhem pocukrované Praze.

A poprvé na nás dýchne něco, co se zdálo být při procházkách v chrámech, poušti nebo pobřeží Rudého moře v kraťasech a krátkém tričku, tak strašně vzdálené – Vánoce.