LETNÍ UNIVERZITA V KIŠINĚVĚ

Pondělí 12. 7. 1999

Můj milý deníčku, rok se s rokem sešel a už Tě zase vláčím v batohu, kde nemáš moc místa, z města do města a, jak se zdá, také ze země do země. Nemáš to se mnou lehké, ale třeba se Ti to bude líbit.

12.10 S šestiminutovým zpoždění frčím do Trutnova, odkud jsem se rozhodl jet stopem do města perníku. Na dobře známé světelné křižovatce jsem asi tak 12 minut vyráběl cedulku, aby mě za dobrou půlminutku sebral chlápek jedoucí do Pardubic. Mirku jsem překvapil svým brzkým příletem a nutno říci, že se spíš vybalovala z Dobronic, než se chystala na měsíc na divoký východ. Sbalila se rychle (fakt) a nutno říci, že na ženskou měla docela málo oblečení – asi dvakrát víc než já. Ne, dělám si srandu. V Pardubkách jsme pokoupili jídlo, stáhl jsem emaily a večer ještě dali s Danem (Mirky kámoš) nějaká pivka. To aby se nám dobře spalo. Do teďka to byla v podstatě rutina, sranda, pohodička. Od zítřka nás ovšem čeká velká cesta – a to už není jak tak!

Úterý 13. 7. 1999

10.00 Holice. Říkali jsme si, že vyjedeme co nejdříve. Podařilo se nám to dřív než jsem předpokládal. Přeci jenom po roce stráveném na koleji je vstávání v 8.45 natolik dobrý výkon, že mu tady věnuji toliko místa. Do Holic nás hodila Mirky maminka autem (Škoda 120 L). Loučení nebylo srdceryvné, takže musím uznat, že obě naše mamky to zvládly v pohodě. Slušelo by se, říkám si, na tomto místě zmínit také tatínky. Potom ale, co se mi můj taťka snažil přibalit kudlu alá Jack Rozparovač proti Rumunům a pan Veselý se ptal, jestli jsme dostatečně pojištění, aby, až nás zabijí, nemusel za nás nikdo nic platit, přejděme raději k samotné cestě.

Bratru 20 minut jsme postáli a pak nás svezl nějaký Hradečák na odbočku do Černé Hory (pivovar), což je zhruba 20 km od Brna. Tam Mirka natáhla svoji ještě neopálenou ručku a frčeli jsme s Brňákem do moravské metropole. Když jsme mu cpali, jak je Brno krásné a Praha nic moc, hodil nás za odměnu až na výpadovku. Tam jsme poradili nějakým amatérům, kde stopovat na Prahu a pak se do toho TVRDĚ opřeli. Asi patnáct minut jsme stopovali na výjezdu z Brna. Napadlo nás, že by neuškodilo přesunout se na bratislavskou dálnici. Byla tam šikovná pumpa, ale bohužel asi 6 dalších stopařů na připojovacím pruhu. Vzhledem k tomu, že stáli blbě na dálnici, tak jsme je předskočili a stoupli si hned za benzinku. Stáli jsme tam dlouho – dlouho – Mirka se najedla – dlouho. Když nás napadlo zkusit to bez cedulky, tak nám zastavili 2 týpci ve Favoritu. Jeli na Břeclav. V příšerné techno muzice se Miruš dobře prospala. Vyhodili nás u benzinky Shell. Než by však jeden řekl „švec“, nastupovali jsme do skoro-limuzíny směr Bratislava. Byl to Pražák jedoucí na obchodní večeři. Vysvětlil nám, proč bere stopaře (jeho syn také jezdí hodně stopem), proč jsou ve Skotsku ovce na zádech barevné (sexuální produktivita beranů) atd. Pěkně jsme povykládali. Zavezl nás až za Blavu na maďarskou hranici.

17.00 Jsme v Maďarsku. Dali jsme trochu jídla a stopovali. Nedařilo se. Šli jsme pěšo do Rajky. Furt se nedařilo na stopu. Poradili jsme dokonce nějakým Brňákům, jak se dostat přes Maďarsko. Měli mapu starší než byla ta Mirčina, což už je skutečně co říct. Ještě jsme to zkoušeli za Rajkou, ale stále nic. Šli jsme rozbít ležení. Hlad jsme neměli, ale vážnost chvíle (dosažení Maďarska) předurčila, že uděláme capuccino. Jedli jsme ho sice jako polívku, mlátili přitom celé rodiny komárů, ale oslava se zdařila.

Stan jsme postavili tak maskovaně, že si pro nás ráno přijeli celníci – ale to předbíhám.

Hned co jsme zbudovali ložnici, začal lehký deštíček, který trval skoro do rána. Údajně pak až do povodní...

Středa 14. 7. 1999

Ráno jsme se sbalili a při ranní hygieně nás přijela navštívit již avizovaná hlídka pohraniční stráže. Chtěli vidět pasy. Když nezjistili sebemenší problém, příjemně se rozloučili a – ehm – nemohli nastartovat svoje ARO. V tu chvíli jsme si představovali obdobnou kontrolu na Západě. Přifrčí bavorák, vyskočí 2 policajti, jeden kontroluje, druhý má ruku neustále na revolveru a pak zmizí rychleji než přijeli. Stěží jsme zadržovali smích…

S docela mrzutými problémy jsme se dokopali do Mosonmagyarováru. Prošli ho celý pěšky a stopovali směr Györ – Budapešť.

Poznámečka: [jon´apot] dobrý den, viszontlátása [visonlátaš] nashledanou

Chlápek v dodávce nás za městem vzal a uháněli jsme na Györ. Samozřejmě že ne po dálnici, protože tam je pokladna mýtného. Vědí to všichni, a proto tam nikdo nejezdí. Mýtné je prý tak vysoké, až hrůza. Na výjezdu z pumpy u Györu jsme skoro okamžitě stopli jakéhosi inženýra jedoucího do hlavního města. Kolegyně se v autě dobře vyspala a když byla zrovna chvilinku vzhůru, tak jsme se dohodli, že kvůli časové ztrátě odsuneme prohlídku Budapešti na jindy. Nechali jsme se proto vyhodit na okruhu kolem Budapešti (M0). Výjezd to byl velmi špatný a proto jsme byli nuceni k lehké procházce. Více než 1 km vedle čoudících a strašně rychlých aut jsme kráčeli k pumpě. Plánovali jsme stopovat za ní s vidinou přiblížení se k Rumunsku.

17.30 Když jsem míjeli turecký kamion, přicházel zrovna jeho řidič a s úsměvem se ptal, kam že to jedeme. „Jo, do Szegedu vás vezmu,“ kývnul. To, že s nim strávíme asi 700 km dlouhou cestu trvající přes 24 hodin, věděl v tu chvíli asi jen ten nad námi, který nám ho zřejmě seslal.

Asi po hodině jízdy jsme se zastavili v první turecké restauraci. Zřejmě jsme v tom vedru dost smrděli, že nám automaticky domluvil sprchu. Předtím jsme snědli polívičku a vypili čaj. Všechno platil. Byla to odměna za to, že mu Mirka vypsala paragon za českou dálniční známku, za kterou on od zaměstnavatele vyinkasuje 490 německých marek! Samozřejmě že 1 dálniční známka koluje celý rok od jednoho tureckého řidiče k druhému. Od této restaurace jsme pokračovali k další. Tam jsme se pro změnu najedli, dostali jsme nějaký pudink a opět minimálně dva turecké čaje.

Přes Szeged jsme dojeli na hranici. Těsně před ní jsme měli tu čest zjistit, že prostitutky jsou k mání za 20,- DM. Neměl jsem drobné a jemu se to zdálo hodně, a tak jsme jeli dál. Mirka si od té chvíle polohlasně popěvovala známý český šlágr: „Holky za padesát, budete tu stát…“ Na hranicích byly docela problémy.

Čtvrtek 15. 7. 1999

0.30 Venku z Maďarska

3.30 V Rumunsku. Turek za nás zaplatil úplatek celníkům (5 DM za oba). Snažili jsme se tak nějak spát, ale bylo málo místa a strašně to hrkalo. Cesta přes Rumunsko byla jinak docela fádní. Ivan si jenom užil na jednom odpočívadle s asi čtrnáctiletou prostitutkou (my zatím srkali čaj v přilehlé restauraci). Viděli jsme, jak přejeli psa. Zjistili jsme, že na rumunských silnicích vítězí ten větší a silnější. A i ten větší a silnější je úplná nula, pokud nemá ruku stále na klaksonu. Bez funkční trubky nemá smysl ani vyjíždět z garáže.

18.30 Nějakých 20 km před Pitesti zastavujeme, dáváme pivo, domlouváme zítřejší cestu do Bukurešti a jdeme za vesnici vyrobit ložnici. Vylezli jsme na pahorek a pak našli ideální palouček. Docela zvláštní bylo to, že dosti dlouhou dobu na jinak zamračené obloze mezi mraky na obloze svítil srpek měsíce a jedna hvězda – přesně jak na turecké vlajce…

Tam jsem se po dlouhé době pořádně vyspal.

Pátek 16. 7. 1999

8.00 Vstáváme. Nevěděli jsme přesně v kolik hodin se budou kamioňáci rozjíždět, proto jsme si přivstali. Čekali jsme na parkovišti tak půl hodinky a z kamionů se začali plížit ospalí Turci. domluvili jsme si cestu se sympaťákem Jugenem, ale nakonec za chvilku se Sejfou – postarším chlápkem. Do teď mě mrzí, že jsme se na Jugena vykašlali, protože on vypadal, že nás opravdu chce vzít.

asi 12.00 Dáváme si oběd v turecké restauraci a uklidňujeme žaludek po jízdě okolo Bukurešti.

Bukurešťský obchvat

Jak bývá v evropských metropolích zvykem, odklání se tranzitní doprava na obchvaty míjející samotné město. V Rumunsku se o něco podobného pokusili také. Naskládali panely vedle sebe a okruh byl na světě. Po asi 10 letech provozu jsou tam takové díry, že by zapadl i traktor. Navíc v noci se tam prý nesmí ani zastavovat, jinak tě okradou. Kamiony údajně při sebekratším zastavení přijdou o zadní kola na návěsu. Prostě divočina jak má být!

V oné turecké restauraci jsme si od jednoho mafiána vyměnili 10 DM. Normálně by mohl dát 50 000 ROL, ve směnárně by nám dali 75 000 a on, jenom proto že jsme Češi (má kamaráda v Plzni), vysolil bez mrknutí oka 100 000 rumunských lei! První kontakt s podsvětím se docela vyplatil.

Do centra Bukurešti to bylo necelých 10 km. Rozhodli jsme se jít na autobus. Zastávku jsme po kratším pátrání našli tak, že nám místní chlápek ukázal „tady“ – a basta. Jak je však v Rumunsku zvykem, aniž by člověk stopoval, tak u něho zastaví auto. Zase se, deníčku, budeš smát, jak jsme byli naivní, ale věz, že je to další zkušenost. Prostě jsme předpokládali, že ti dva mladíci nás hodí do města a bude jim stačit krabička marsek. Když v řeči zmínili, že chtějí 100 tisíc lei za odvoz na Gara de Nord, tak jsme s malými problémy vyvázli s desetinou ceny na konečné tramvaje (číslo jsem zapomněl). Tam jsme si rozhodli, že času máme dost a že se projdeme.

V úplném centru naproti paláci nebožtíka Caucesca (Casa Poporului) jsme zmokli a tím pádem ukončili prohlídku hlavního města. Poté jsme se přesunuli přímo na hlavní nádraží (Gara de Nord).

17.00 Lůžka ve 2. třídě rychlíku Bukurešť – Kišiněv vyprodány. Cena za 1. třídu je 350 tis. ROL. Vzhledem k tomu, že je to docela pálka, tak jsme to zarezervovali, ale šli hledat alternativní způsob dopravy. Opět se ukázalo, že je užitečné navazovat kontakty úplně s každým. Kluk, který vybíral prašulky u nádražních veřejných záchodků, nám sehnal jiného borce a druhý kontakt s podsvětím v jednom dni byl na světě. Slovo dalo slovo a my jsme měli domluvená dvě místa v rychlíku do Kišiněva za 205 tis. lei za jednoho. Finta je v tom, že každý průvodčí má nárok na 1 kupé pro sebe. Oni to však pronajmou a shrábnou 150 tis. lei. Zbytek z koláče má zprostředkovatel, tj. kamarád kluka od záchodků.

21.30 V podstatě hrozně nervózní, ale navenek veselí a naoko jako partnerský pár jsme stepovali na peróně číslo 8, já žmoulal v kapse 410 000 ROL a proklínali se, do čeho jsme to vlezli. Vlezli jsme do kupé, strčili tam k nám mladý rusky mluvící páreček. Vyklubali se z nich Genadij a Sněžana – Moldavané z Kišiněva, tj. vůbec první Moldavané, které jsme kdy poznali.

Hráli jsme s nimi dlouho do noci karty. Já toho moc nenaspal, poněvadž jsem nechtěl podcenit zloděje v rychlících, obzvlášť při tom, když jsme měli kvůli vedru otevřené dveře z kupé do uličky. Zabíračka bylo měnění podvozku na širší rozchod. To vám pod hlavou minimálně hodinu tlučou kladivem, drchají s celým vagónem a zvedají tam a zpět. Udivující pro mě bylo, že se Mirka nevzbudila a já ji to celé musel ráno vyprávět.

Sobota 17. 7. 1999

Mnohem humornější byla celní kontrola. Do kupé vešel asi 150 cm vysoký strejda, který měl obrovskou generálskou čepici. Takovou, kterou snad u nás zrušili ještě za opičáků komunistů. Měl pár otázek z povinnosti. Získal si mě tím, když po jeho otázce na množství peněz a mém předvedení kreditní karty (byl jsem zrovna dva tisíce v mínusu), vznesl tázavý pohled. Kamarád z kupéčka Genadij mu musel rusky vysvětlit, na co ta malá placatá barevná věc je.

Inu, jsme v Moldávii. Probouzeli jsme se do zemědělského kraje, který se v té době „prodral“ na pozici nejchudšího státu Evropy (HDP na hlavu 270 USD) a od krvavé občanské války z roku 1992 se zmítá v politickém chaosu živeném Podněsterskou republikou a jejími proruskými obyvateli. Ghena mě nechal zavolat z mobilu Marianě, která byla hlavní organizátorkou letní univerzity v Kišiněvě. Ta mi sdělila, že na nás budou čekat na nádraží.

11.10 Loď přiráží k molu – chci říci – vlak zastavuje na kišiněvském hlavním nádraží. Velikostí by se dalo srovnat s trutnovským nádražím. Po chvilce zmateného pobíhání po peróně jsme našli hlouček lidí z AEGEE, který čekal na nás. S námi ve vlaku jeli tuším nějací Italové a Turci, ale už si přesně nevzpomenu. Každopádně pro nás začaly dva týdny poznávání země zvané Moldávie a jejich milých obyvatel tak moc zkoušených výmysly mocných.

Neděle 18. 7. 1999

V průběhu neděle ještě dobře třetina lidí teprve dojížděla. Celkově bylo účastníků letní univerzity více než 20 z mnoha zemí Evropy. Přiletěli dva chlapáci z Turecka (Alp a Firat), dostaveníčko si dali tři Holanďané, po dvou Dánech (Monika a Anas). Dorazil borec z rakouského Linze Thomas a také Pařížan Stefan. Nechyběli 3 Španělé (Carmen, Anna a Dani), já s Mirkou a ještě Petr z Čech a pak hafo Italů – bylo jich tam snad 12. Už vůbec nejsem schopný je vyjmenovat. Zajímavé bylo, že česky tam mluvilo dohromady 5 lidí. Bylo tomu proto, že výbornou češtinu měla Dánka Monika, jejíž maminka z Čech pocházela, a solidně mluvil i Rakušan Thomas, kterýžto v Čechách pracoval asi půl roku.

První aktivita připravená pro nás, účastníky letní univerzity byla vyjížďka na lodičkách na jezeře v Kišiněvě. Bylo to hezky vymyšlené, aspoň jsme se v menších skupinkách mohli seznámit. Trochu jsme také pochodili po přilehlém parku a nevázaně konverzovali s druhy, s kterými jsme měli strávit příštích 14 dní.

Ten jsme také absolvovali urychlené přestěhování z jednoho hostelu do druhého. Dýchla na mě opět trochu totalita. Tetě na vrátnici se nelíbilo, že jsme dorazili o hodinu později, než byl určený čas a navíc jsme nešli najednou, ale po malých skupinkách. Radši vystěhovala 25 lidí, než by byla ráda za kšeft. Naštěstí další kolej byla vedle. Byla drobet horší kvality, ale aspoň jsme bydleli. Možná by čtenáře mohlo zajímat sociální zařízení v takové studentské koleji. Obrázky jsou autentické a pravdivé…

Pondělí 19. 7. 1999

Hned ráno jsme se sešli na univerzitě ULM ve třídě, která nám sloužila po celý další čas. Program začal úvodními organizačními věcmi a pak jsme se věnovali hodině kreativity. Každý z nás dostal štětec, čtvrtku a barvičky a měl vyjádřit odkud dorazil. Musím říci, že jsme se do toho s Mirkou dali s vervou a ostatní jenom čučeli. Já jsem po dlouhé době zasel třímal štětec v ruce a tak moc mě to bavilo. Něco úplně jiného, než jsem byl zvyklý. Namaloval jsem pár historických domů, čůrajícího psíka a přes to všechno hezky azbukou PRAGA. Na své dílko jsem byl náležitě hrdý a velmi rád jsem svolil s vyvěšením ve třídě – s dalšími asi sedmi.

Poté začala hodina moldavštiny. Ta nás provázela každý den a bylo to opravdu příjemné, neboť jsme to všechno ihned zkoušeli v terénu. Zpočátku jsem si myslel, že jsem totální magor, protože jsem se večer samozřejmě neučil a ráno nic neznal. Ale Ti ostatní váleli v moldavštině jako kdyby se ji leta učili. Až později mi došlo, že moldavština patří do románských jazyků a tudíž Italové i Španělé nemají problém. Sám Katalánec Dani se mi přiznal, že při mluvě s Moldavanem dost věcí rozumí. Každopádně nám všem však v hlavě zůstane učitelnica Olga Cebotari, která je vskutku pohledná.

Odpoledne jsme navštívili kišiněvskou radnici. Nepřijmul nás pravda přímo primátor, ale i tak kamery byly a spouště cvakaly. U kulatého stolu jsme krátce pohovořili s náměstkem primátora. Na nás z Čech reagoval obzvlášť přívětivě, neboť hodlají nakoupit škodovácké trolejbusy.

Večer jsme se všichni srazili v baru Telega – Caruzza v centru Kišiněva, kde jsme měli Welcome Party. Dostali jsme visačky, abychom se poznali a poučení, že konzumace jídla (pár chlebíčků) je zdarma, pití nikoli. Lehce jsme popili a důvěrně se seznámili především s Alpem z Turecka a všemi třemi Španěly.

Úterý 20. 7. 1999

Další dny se teď ubírali hodinami o mnoha reáliích současné Moldávie. Zvláště zajímavou byla hodina o historii. Člověk si akorát udělal velmi pěkný obrázek o tom, že tato krásná země vděčí svému nynějšímu bídnému stavu právě jenom své příhodné poloze. Od nepaměti byla uprostřed třenic třech velkých důležitých stran – Byzatské říše, Slovanů a Germánů. Při hodině jsme si zahráli hru, kdy jsme byli náhodně rozděleni do dvou skupinek a tím představovali dva různé kmeny žijící v sousedství. Naším úkolem bylo najít argumenty a přesvědčit druhý kmen o výhodnosti spojenectví. V mém kmeni se ujala myšlenka u nás otřepaných Svatoplukových prutů, kterou jsem tam pak před druhým kmenem přednesl. Druhé skupině dělal mluvčího Thomas z Linze. Došlo ke spojení, což jsme večer na oslavu zapili!

Středa 21. 7. 1999

Ráno jsme se opět trápili s moldavským jazykem. Dnes už nepamatuji nic kromě jednoho slova, kterým se častujeme z Firatem nebo Danim, když si ještě teď dopisujeme. Myslím, že i váženému čtenáři tohoto pochybného textu dojde, co by to tak mohlo být. „Noroc“, tedy česky „Na zdraví“. Jak jsem však říkal už v předešlých dnech, utkvěla nám v paměti i pohledná Olga Cebotari.

Absolvovali jsme vlastivědnou procházku po Kišiněvě. Prošli jsme si hlavní třídu Bulevardul Ştefan cel Mare. V podstatě vše důležité v Kišiněvě je podél této asi 5 km dlouhé ulice. Někde uprostřed se tyčí na významném podstavci socha Ştefana cel Mareho. Pro Moldavany je to někdo jako pro nás Karel IV. Možná ještě významnější. On všechny porazil, nepřátele vyhnal, zemi sjednotil a dobře a dlouho vládnul. Bohužel si už nepamatuji v jaké době žil. Navštívili jsme také Etnografické a folklórní muzeum (str. Cogalniceanu 82). Cestou jsme minulu nádherně opravený pravoslavný kostel Biserica Ciuflea, který svítil novotou a celkově jsme příjemně nadýchli atmosféry tohoto města daleko na východě. Mně to však více a více připomínalo, že jsem kdysi jednou navštívil toto město. Stalo se tak prostřednictvím stříbrného plátna u nás v Hostinném ve filmovém klubu. V Kišiněvě se tehdy ještě za Sovětského svazu točil nezávislý film Dlaně, který byl o žebrácích. I po takové době se mi před očima mžikaly některé výjevy a ty domy jsou úplně stejné.

Večer jsme si neodpustili posezení v příjemné restauraci. Ceny tam jsou zhruba stejné jako u nás, takže já si nemohl nikterak moc rozhazovat. Oproti kamarádům ze západní Evropy jsme byli opravdu ještě chudí příbuzní.

Čtvrtek 22. 7. 1999

Dopoledne probíhalo tak nějak obvykle. Sám již nevím, jestli na rozvrhu byla ekonomika Moldávie nebo umění. Dopoledne bylo zkráceno, poněvadž jsme se hromadnou dopravou přesouvali do nějakého zastrčeného kouta Kišiněva, kde jsme jeli navštívit ateliér národního umělce pana Sainciuce.

Zvládli jsme ještě procházku po městě, kde jsem dohnali resty z minulého dne. Navštívili jsme mimo jiné Bisericu „Sfanta Paraschiva de la Sihla“. I kdyby jste mě řezali, tak už si nevzpomenu, co to vlastně znamená.

G. Sainciuc je již starý pán, který však stále aktivně tvoří. Je ilustrátorem údajně velmi populárního a stále užívaného Slabikáře. Dlouho a velmi zajímavě povídal. Někteří z nás vyzkoušeli jeho ohromnou sbírku masek. Zobrazoval na nich osoby, které se mu vryli do paměti. Drtivá většina to prý byli jeho kamarádi, ale našel se Luciano Pavarotti. Úplnou náhodou si vybral mě a pak i Mirku a nakreslil každému z nás obrys z profilu. Nikdy bych nevěřil, ale jedna jediná čára a byla to fakt ona! Ten Mirčin obrázek mám stále doma. Poprosil nás také o to, abychom mu přispěli do sbírky. Dá se tušit, že to nebyla sbírka lecjaká. Měl prostě sbírku krav. Jakýchkoli. Umělohmotných, dřevěných, ale nejvíce namalovaných. Nevím proč, ale jeho výzvy jsem se ujal jenom já, Anas a Dani. Italové asi neměli potřebu poděkovat staříkovi za nádherné vyprávění. Fixou jsem namaloval krávu, která má místo vědra s vodou půllitr s pivem, pod což jsem vepsal jméno domoviny Czech Republic a ještě nějaké slátaniny typu bylo to tu krásné. Věřím, že to bylo lepší než nic.

Cestou od malíře se začalo stmívat. Ale ouha. Právě byl jeden z mnoha výpadků elektrického proudu. Trval již od předchozího dne. Jediné, co v celém okolí svítilo byla reklama na McDonald´s. Jinak nic. Vůbec nic. Zapadli jsme do nedaleké hospody a radovali se z toho, že jsou tady na to místní připraveni. Tam si totiž nikdo s výpadkem proudu hlavu neláme. Je to tak častý jev, že jsou na to všichni velmi dobře připraveni.

Nejinak tomu bylo ve velmi kvalitní restauraci La Placinte. Někteří si dali jídlo. Někteří přímo víno do džbánku. Nálada byla dobrá – co dobrá – přímo skvělá. Vykládalo se a s přibývajícím vínečkem se uvolňovala atmosféra. Nejsem si stoprocentně jist, ale myslím, že to byl skutečně Hornorakušan Thomas, který při listování jídelním lístkem narazil na pro něho neuvěřitelnou věc. Jak jsem říkal, pro západní Evropany byl jídelní lístek zdrojem neustálého příjemného překvapení, toto však překvapilo i mne. Seděl jsem zrovna naproti němu. Stálo tam, že vodka (nevím kolik gramů, ale velikostí decák) stojí 1 lei (asi 3,- Kč). Dali jsme prvního. Chutnal neuvěřitelně dobře. Při dalším jsme si připlatili a koupili asi za 5 Kč panáka s nějakou příchutí. Pak byl další a další. Vsadil jsem se tam s někým o flašku vodky (30 Kč), že ta svíčka přede mnou vydrží déle než 10 minut. Prohrál jsem a pila se flaška vodky. Další kupovali. Zpívalo se. Každý zpíval hymnu. V jeden moment jsem se přistihl, že hrozně nahlas zpívám naši hymnu. Pak zpívali Italové, pak Dánové. Došlo na všechny. Vyrazili jsme z restaurace. Chtěl jsem jít s Mirkou pěšky, abychom trošku vyvětrali, ale potom, co jsme se oba sesypali po pár metrech na betonovou zídku, jsme se naložili do taxíku a s dalšími opilci se vezli k hostelu. Ještě že alespoň jeden z nás čtyřech si pamatoval adresu…

Pátek 23. 7. 1999

Jeden mi před cestou kladl na srdce. Nikdy se v cizině neožer a nepij ze studny. Obojí je velmi nebezpečné. Ráno po neorganizované „Vodka party“ jsme jeli do skanzenu Starý Orhei. Všem bylo slaboučko. Žízeň byla neodbytná. U první studny jsme nejen smočili hlavy, ale i pili jak protržení. Kocovina je velmi velmi žíznivá. Ten, který nás asi kontroluje tam nahoře, navíc zařídil neskutečně horké počasí a tak se opilcům obzvlášť hezky cestovalo. Přijeli jsme do skanzenu Orheiul Vechi, kde před mnoha a mnoha lety bylo významné a mocné město. Dnes je tam vesnice, která na turisty z ciziny hledí, jak na vrahy. Asi to není úplně věhlasné turistické místo. Navštívili jsme kostel a pak také velmi zajímavý klášter vydlabaný do skály (Manastire in pestera). Sešli jsme taktéž dolů do vesnice, kde jedna chalupa byla uzpůsobena jako skanzen. Kamarádi ze Západu si to fotili jako velkou senzaci, ale pro mě to bylo, jako bych přijel k nám na chalupu do Orlických hor. Možná u nás je to i zachovalejší. Navštívili jsme ještě město Orhei, které je tuším že druhé největší v Moldávii. Tam se zase na hlavní třídě tyčí Vasilej Lupu (lupu=vlk), kterýžto tam v okolí působil něco jako náš Kozina na Chodsku. Celý den mi bylo něco mezi mdlobou a totálním umřením. To jsem si pamatoval naštěstí velmi dobře a večer při tradičním lehkém posezení jsem vytrvale odmítal nabídky k vodce. Tak tomu naštěstí bylo i následující dny.

Sobota 24. 7. 1999

Ve výletní atmosféře se nesli i další dny. Dnes nás autobus hromadné dopravy odvezl k řece.

Letovisko se jmenovalo Vadul Lui Voda. Tam nás čekala výletní loď a my se plavili skoro půl den tam (absolutně nevím kam) a půlden zpátky.

Na obrátce nám byla udělána dvouhodinová přestávka a my se tam hezky okoupali. Holky moldavské tam předváděli nejnovější modely plavek, kdyby se třeba někdo ze západní Evropy chytil, ale hoši měli jiné starosti.

Vyvrcholilo to bahenní lázní, kdy jsme se všichni doslova zaprasili bahnem. Tam už bylo naprosto jedno, kdo jaké plavky měl.

Zpátky jsme hezky vykládali, pili moldavské pivko a bylo dobře.

Neděle 25. 7. 1999

Do třetice jsme se vydali na výlet. Vyrazili jsme velmi brzo ráno, neboť cesta byla daleká.

Jeli jsme na sever do historického města Soroca. Ta leží na moldavsko-ukrajinské hranici. Je to historický hrad, který střežil strategické místo, kde byl jeden z mála brodů na řece Dněstr. Řádně jsem si hrad prošli, koukali do kouzelné studny. Bohužel vám již nepovím, proč je kouzelná. Paměť je holt děravá. Z hradu bylo krásně vidět na přívoz, který převážel lidi na druhou stranu nepříliš široké řeky. Na obou stranách byli hezky celnice a celníci prudili. Ostatně oni nic jiného nedělají a asi ani neumějí.

Prošli jsme si městečko, ale nic zajímavého se tam nenašlo. Nasedli jsme do busíku a širými lány slunečnic a tabáku jsme si to mířili k vodopádům u vesničky Lalova. Bylo nám oznámeno, že jedeme někam, kde to je naprosto super. Koupání, krásná příroda, úžasný vodopád. Šli jsme asi 3 kilometry od poslední zapomenuté vesnice a přišli k hrubé skále, z které shora teklo drobet vody. Ta padala do louže asi 10 metrů široké, totálně bahnité a špinavé. Pod vodopádem se dalo stát a představovat si, že ta voda, co je v té louži, pochází odjinud…

Dost začal otravovat řidič autobusu, který jednoduše měl zaplaceno za cestu, nikoli za počet hodin a tak nás honil, jak kdyby byl náš direktor. Naštěstí jsme si z něho dělali tak moc jako z Klause, když mluví před volbami o mobilizaci.

Pondělí 26. 7. 1999

Nic převratného se ten den nestalo. Dopoledne jsme si do hlav tlačili moldavštinu a odpoledne jsme měli volno. Využili jsme toho a udělali si s Mirkou procházku po místech, který už jsme znali z dřívějších pochodů, ale zabrousili jsme i do dalších koutů. Dali jsme koupačku v jezírku, kde jsme první den jezdili na lodičkách, koupili od místních na ulici zmrzlinu a bylo nám fajn.

Úterý 27. 7. 1999

Po dopoledním bloku přednášek a seminářů jsme se přesunuli na druhou stranu města. Byla to evidentně průmyslová část a naším cílem byla výrobna koberců. Fabrika to byla velká. Vodili nás po továrně, ukazovali, jak se to vyrábí. Mně však v paměti utkvěla dělnice, kterou jsme tam míjeli. Mladá ženská, tam lhostejně navazovala vlákna na nějaký hák a moc jenom pasivně na nás hleděla. Ono se není až tak čemu divit. Při cenách, které jsou srovnatelné s českými, a výdělkem v prašném hlučném prostředí kolem 1,5 tisíce Kč bych hleděl do prázdna asi s ní.

Středa 28. 7. 1999

Byli jsme v pouhých dvou třetinách pobytu, ale už začínala doléhat nutnost odjezdu. Mnoho z nás si už začínala plánovat cestu na zpět. Někteří, jako třeba Dani s oběma Španělkami, si naplánovali cestu po Rumunsku. Sám si říkám, že je škoda, že jsem pobytu v Moldávii více nevyužil, ale mamka slavila na začátku srpna padesátiny a tak jsem tlačil na odjezd. Mirka se nechala přesvědčit.

Ve středu jsme zašli do jiné části Kišiněva, kde měl sídlo folklórní soubor Silviu Fusu. Vitální padesátník, člen a možná i vedoucí souboru, nás příjemnou angličtinou provedl folklórní historií Moldávie a přidal mnoho her, které jsme si na vlastní kůži zkoušeli. Byly to úžasně lidské hry, ke kterým člověk nepotřebuje ani golfové hole za tisíce, ani speciální hřiště. Dají se hrát všude a hlavně dává lidi dohromady. Takové hry se údajně hráli na svatbách a při podobných příležitostech. Kupříkladu jsme přeskakoval jeden druhého, další hra spočívala v hledání nevěsty. Cápek má zavázané oči a holky kolem něho tleskají. On musí některou chytit. Kterou chytí, ta bude jeho žena. Tato hra se mi vryla do paměti bohužel asi proto, že si při ní Turek Firat se zavázanýma očima trochu nabil nos o dřevěný sloup.

Čtvrtek 29. 7. 1999

Všechno hezké hrozně rychle utíká. Pobyt s přáteli z celé Evropy takový skutečně je. To už jsem věděl dávno.

Vypravili jsme se ten den do Podněsterské republiky. Těšili jsme se na Tiraspol, hlavní město samozvaného státu. Vzpomínám-li se dobře, to bylo tak. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz. Vznikla Moldávie jako samostatný stát. Původní obyvatelstvo pamatovalo ještě dobu, kdy patřili k Rumunsku (mezi světovými válkami). Značná část obyvatelstva však byli Rusové, kteří sem byli Stalinem přesunuti. To působilo samostatné Moldávii od začátku problémy. Rusové jsou problémem všude, kde se objeví. Jejich široká duše je tak široká, jak jen utlačovatelova může být. Roku 1992 vypukla občanská válka. Obyvatelé Moldávie se nebylo s to domluvit, jaké bude jejich směřování. Moldavané chtěli k Rumunsku, Rusové k Ukrajině. Kompromis zněl samostatnost. To ale nebylo to voňavé pro ruskou menšinu. Přesunuli se na východní břeh řeky Dněstr a vyhlásili si samostatnou republiku. Už z tak chudé Moldávie ukrojili ještě chudší kus. Hloupost na druhou.

My tam jeli. Most se hlídá ve třech frontách. Nejprve přátelská moldavská pohraniční hlídka. Za ní lhostejná ruská hlídka ve jménu OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a pak transnisterská pohraniční po zuby ozbrojená stráž. Kam jedete? Co tam? Proč zrovna dnes? Tam není nic k vidění. Nashledanou. Tak jsme se tam nedostali. V tu chvíli mi to bylo jedno. Zpětně si však říkám, jaká škoda, že jsme se na ten skanzen totality nepodívali. Víc a víc si člověk uvědomuje, jaké štěstí má, že je odtamtud odkud je a že se narodil do takovéto doby. Naprosto nepředstavitelné pro mě je, že před jenom deseti lety byla naše situace do puntíku stejná. Ať jdou všichni komunisti do p….e! Anebo lépe do Ruska. Tam by je přešla chuť.

Pátek 30. 7. 1999

Zina byla jedna z organizátorek. Jezdila s námi skoro všude. Byla to taková milá, drobet zakřiknutá dívčina. Avšak vše dohání zpěvem. Uspořádala v pátek tzv. Let´s sing together party. Sezvala své kamarádky – zpěvačky a spustili nám krásný přehled populární hudby nejen místní, ale i světové. Zakřiknutá dívčina a jaké dělala divy, když byla ve svém živlu! Nám, neslavíkům, nakopírovala pár písniček a pěli jsme všichni z plných plic. Pamatuji se, že se náramně ujal Hotel California. Ten jsme dali několikrát úspěšně za sebou. Hippísácký Hotel California jsme zpívali jak o život, protože už jenom melodií a slovy navozuje atmosféra života, který právě my v té době vedli.

Sobota 31. 7. 1999

Někteří už nás v sobotu opouštěli. Jeden by řekl, že to bude srdceryvné loučení. Nebylo tomu tak. Byli jsme si jisti, že si budeme stále psát. A možná, že se někde v Evropě ještě uvidíme.

Z toho dne my utkvěla v paměti jenom tzv. Good-bye party. Už za časného podvečera jsme si to razili nehostinnou částí Kišiněva za hlavní nádraží. Co tam sakra může být? Upoutali mě na dálku dva chlápci vysocí asi tak 2,2 metru, oba korby jak veteráni z Afgánistánu a oba přes rameno samopal. Ještě větší překvapení bylo, že jsme právě tam šli na závěrečnou párty. Byl to víc než luxusní podnik. Fontána, soukromí, pódium s replikou lodě. Ba co víc, na pódiu tančili celý večer v jednom kuse striptérky. Já tam v rozedraných manšestrových kraťasech a modrém upoceném tričku. Celý večer jsme měl takový nepěkný pocit, že to prostě není pro mě. Zatančili jsme sice náramně s kamarády, které jsme měli zítra opustit, ale ten nepříjemný pocit ve mne přetrval. Škoda.

Neděle 1. 8. 1999

8.45 Časně ráno vstáváme, poněvadž máme kupu práce před sebou. Balení věcí jsme s přehledem nechali až na poslední chvíli. Už takhle zrána bylo zřejmé, že nestíháme…
Na trhu, který fungoval jako ve všední den, jsme koupili 3 bochníčky chleba (1 a 3/4 jsme dovezli domů), okurky, jablíčka a sušenky (do Oradei nedojely) a také sýry a salám.

12.00 Jsme na univerzitě. Všechno sbalit a vyklidit pokoj se nám podařilo včas. Zřejmě jsme to měli natrénované z úprku z prvního hostelu. Na pokoji zůstali jenom všudypřítomní brouci – pokud mi však nenalezli do spacáku. Naplánované jsme to měli asi tak, že ve 12.15 už budeme po obědě a začneme si třást pravicí s prvním šťastlivcem, ve 12.25 budeme u posledního, v 12.27 zvedneme ruce nad hlavu a přesně v půl jedné opustíme nadobro naše drahé kamarády. Oběd jsme podle očekávání nestihli, protože ve čtvrt se teprve začal nosit předkrm. Odešli jsme zhruba ve 3/4 na jednu a to jsme se rozloučili s půlkou osazenstva.

13.00 Následováni nepříliš oblíbeným snaživcem Sergejem stojíme na kišiněvském autobusovém nádraží. Autobus měl asi 25 minut zpoždění, z čehož Mirku jímal vztek, neboť to prodlužovalo chvíle s nenáviděným Sergejem. Ihned po nasednutí do autobusu jsme začali, jako správní Češi, jíst. V podstatě jsme celou cestu z Kišiněva do Iaşi prospali nebo prožrali. Cesta to mohla být naprosto dokonalá, kdyby to nezkazila drobná maličkost. Nešla nám rozdělat plastová láhev s pitím! Když už jsme oba měli ruce rozedřené do krve a naproti sedící Holanďanka se se škodolibým smíchem za břicho popadala, přihlásily se o slovo za námi sedící statné místní vesničanky. Vytáhly nejprve kudlu ne nepodobné té, kterou měl Krokodýl Dundee, a když víčko stále ne a ne povolit, sevřely ho do vypracovaných dlaní a – slabé zasyčení. Nejprve zpod víčka a za malý moment z našich vyprahlých hrdel.

Na hranicích jsme se seznámili s výše zmíněnou Holanďankou a pak ještě s dvěma Ukrajinci. Jeli na jakési shromáždění studentů k Temešváru a mysleli, že my také. Každopádně jsme se k nim v Iaşi připojili a aspoň jsme měli průvodce.

20.00 Iaşi. Při koupi lístků na vlak do Cluj nám chybělo asi 30 000 ROL. Šel jsem s Jurou – jedním z těch Ukrajinců – a jedním Moldavanem hledat směnárnu. Pravda, v neděli večer to není med, ale zase to nebyl až tak velký problém. Měnili jsme v jednom hotelu s pohlednou pokladní. Tam jsme se náhodně potkali s tou Holanďankou z busu – ta moc pohledná nebyla.

21.22 V šestimístném kupé s lehátky odjíždíme z Iaşi směr Timişoara. Jeli jsme přes Paşcani – Suceava – Bistriţa a vystupovali na nádraží v Cluj – Napoce. Ale to už je písnička nového dne a vlastně i nového týdne – našeho čtvrtého a posledního.

Pondělí 2. 8. 1999

6.30 Vystupujeme v Cluj-Napoce z rychlíku. Trochu jsme se prošli městem, ale tak hezké jako Jasy (Iaşi) nebylo. Pak jsme sedli do čekárny, rozbalili jídlo, odehnali žebráky a začali jíst.

Žebráci

Obecně vzato jsou o hodně vlezlejší než u nás. V Kišiněvě i v Rumunsku žebrají v drtivé většině děti a důchodci. Ono při penzi 7 – 10 USD v Moldávii na měsíc se vlastně není ani čemu divit. Otřesným zážitkem bylo „divadlo“ na nádraží v Cluj. Na spojených židlích tam spali 2 malí kluci. Že smrděli a byli špinaví jak bota, netřeba dodávat. V určitou dobu pracně přijel chlápek na invalidním vozíku. Vozík na první pohled už něco pamatoval a měl píchlé přední kolo. Chlápek šťouchal do jednoho z těch malých kluků. Po chvíli se vzbudil. Utřel si upocenou tvář od koženky na židli. Chňapnul invalidní vozík a odpotácel se pryč. Bylo to fakt drsné, ale co můžeš…?!

8.11 Nasedli jsme do couráku směr Oradea a krásnou krajinkou si to řinuli na západ. Psát o tom, že z malebného okolí jsem se těšil jenom já, poněvadž Mirka prospala skoro celou cestu, by bylo plýtvání papírem.

Oradeu jsme prošli celkem s přehledem. Už jsem se smířil s tím, že poznávací značku Rumunska neseženu (sbírám je). Zkusili jsme fest stopovat na výpadovce. Zastavil borec. Hodil nás zadarmo na hranici. Tam jsem sehnal rumunskou značku a koupili jsme si za poslední peníze nějaké plněné trubičky. Prošli jsme bez problému celnicí, kde si nás celníci získali (úsměv, humor, razítko). Za hranicí nám jeden Rumun nabízel za 20 DEM odvoz do Budapešti (210 km). Decentně jsme to odmítali. Když to nepomáhalo, tak jsme to tvrdě odmítli a byl klid.

15.30 Než Mirka udělala první čárku na cedulku, stálo u nás autéčko jak ze stopařského snu. Mladý usměvavý anglicky mluvící řidič jedoucí do Budapešti. Moc jsme toho pravda za ty 3 hodiny nenamluvili. On toho sám moc neříkal, ale hlavně my dva jsme prospali skoro celou cestu. V podstatě nebylo na co koukat. Maďarsko je prostě placka jako kolem Pardubic. Hodil nás tento učitel divadelní výchovy na okruh kolem Budapešti (M0). Místo to však bylo natolik pitomé, že jsme se rozhodli jít na pumpu, kterou jsem čekal tak 1 km daleko…

20.30 Po sedm a půl kilometrovém pochodu přicházíme k pumpě, kde nás nabral Ivan cestou tam. Tu dálku jsme šli po okraji dálnice a chvílemi i kanály. Mirka se rozplývala nad romantičností prostředí. Ze začátku jsem její nálady nesdílel, ale s přibývajícími kilometry jsem tomuto druhu šílenství taky propadl a ještě dneska můžu zodpovědně říct, že západ Slunce a jeho odlesk na rozpálené dálnici se stínem Volva vezoucího slepice, je to nejromantičtější, co jsem kdy viděl.

Hele, deníčku, už jsi někdy zažil, aby bylo nějaké místo kouzelné. Negativně prokletá je třeba každá brněnská výpadovka, ale pozitivně? Já o jednom takovém místě vím. Je to pumpa na M0 s McDonaldem. Vzal nás tam Ivan cestou do Moldávie a vzali nás tam Iránci. Byli tři a dali nám najíst a nechali nás přespat v prázdném návěsu. Takhle velkou ložnici už mít asi nikdy nebudu – a to letiště!

Úterý 3. 8. 1999

8.30 Po snídani sestávající se z íránského chleba, medu a íránského čaje vyrážíme na cestu. Mapu měli, hoši íránští (Reza, Mustafa, Valtr), starší než já s Mirkou roků dohromady. Moje zánovní mapa však byla v batohu, který byl v návěsu. Kolem Györu, kde se sjíždí z dálnice kvůli placení mýtného, jsme zabloudili třikrát. Pak jsem vytáhl svoji mapu a navigoval je až na hranici s Rakouskem u Hegyeshalonu. Já s Mírou jsme hranici překráčeli pěšo a čekali jsme na ně. Trvalo jim to něco přes hodinu. Pak se začal dělat oběd. V tu chvíli nám začínalo být jasné, že se v úterý domů nedostaneme. Jednoduše chlápci nikam nespěchali. Jak potom říkal Reza (jeden z řidičů), jede-li sám, cesta z Teheránu do Hamburku trvá běžně za 7 – 8 dní. S těmito kumpány byl na cestě 12. den a ještě nebylo jasné, kdy se do Hamburku dostane.

19.00 Ve Vídni jsme byli za dobrou hodinu. Po projetí jsme zastavili na odpočívadle a my mysleli, že vlezeme do kabiny Valtrovi, který jede do ČR, a pofrčíme dál. Houby. Prý se dneska dál nejede. Zkusili jsme přemluvit pár českých tiráků s úmyslem ještě se posunout, ale bez úspěchu.

Alespoň jsem s nimi popovídali. Nakonec jsme spali v kabině Valtrově, protože šel spát k Mustafovi. Oba dva byli po litru vodky, kterou každý zvládl, tak ožralí, že sotva stáli. Už v Budapešti vytáhli 3 litrovou láhev vodky Smirnoff. V Íránu je prý alkohol zakázaný a tak si tady, kam oko Alláha nedohlédne, užívají. Koupili ji v Bulharsku. Za pondělí a úterý vypili ve dvou (Reza nepije) minimálně 2 litry.

Středa 4. 8. 1999

6.30 Budíček. Domluvili jsme se na sedmou, aby se brzy vyrazilo. Stejně jsme vyjeli až těsně před devátou. Valtr měl totiž takovou kocovinu, že mně z něho bylo až nanic. Zatracená vodka. Myslím, že si Valtr těžko vzpomene, jak nám v noci německo-anglicko-iránsko-rusky vysvětloval, jak správně zamknout kamion proti „banditen“.

Jeli jsme ještě pár kilometrů za Rezou, ale on pak frčel na Linec a my nabrali směr na Prahu. Na Hatích jsme se rozloučili s tím, že pokud nás nikdo nevezme, tak nás zase nabere. Nejsem si jist, jestli rozuměli, ale už se stalo.

Za celnicí nás po chvíli vzal český důchodce. Prohodili jsme několik společenských frází a on pak v plné parádě rozbalil z autorádia hudbu svého srdce – dechovku nejhrubšího zrna. Lhal jsme celou dobu, že se nám to líbí – panebože, odpusť lhářovi. Zavezl nás do Moravských Budějovic. Koupili jsme bagetu a noviny v blízké benzince. Vzhledem k tomu, že v MfD vyšel ten den test prezervativů, tak jsem od té doby stopoval jenom já, zatímco Mirka studovala výsledky testu.

Hodinu jsme vytvrdli u odbočky do Lesočin, kam nás hodil jeden sympaťák, druhý pak do Jihlavy. Je to zřejmě pěkné město, ale nebylo zas tak času na prohlídku. Necháváme ji tímto na příště. Trošku nás tam vylekalo množství policajtů v jedné ulici. Zřejmě je tam škola. My jsme však bližší informace nezjišťovali a raději pokračovali dále. Na okraji Jihlavy Mirka zázračným způsobem vyrobila z JI havlíčkobrodské HB. Postáli jsme něco přes 5 minut a vezli se sice v rakouském autě, ale s českým řidičem. Byl to mladý architekt a povídalo se s ním tak dobře, že slečna Mirka ani neusnula! Architekt nás hodil až na poděbradskou křižovatku, kde se z hradecké dálnice sjíždí na starou silnici. Dva zedníci nás nenechali ani tam dlouho čekat a vezli nás tam, kde radar Tamara a trhavina Semtex spatřily poprvé světlo světa. Cestou mi Mirka ukázala místo, kde se její tatík do krve na bicyklu vymlátil a místo, kde její sestra málem ke znásilnění přišla. Obohacen o tyto vědomosti jsem se s Mirkou před Globusem suše rozloučil. Domů jsem se, nebýt osmikilometrového pochodu mezi Nemojovem a Novými Zámky, dostal v pohodě a začal vybalovat. Vybalovat a začínat brouzdat v unikátních vzpomínkách na neopakovatelný výlet.