Přechod pohoří CALIMANI

© Géza

Sobota 17.8. 2002

Tak už se nám to rozjíždí. Výprava rumunská. Muntii Caliman – to je náš cíl. Ale kdo ví jak to dopadne. Posledně jsme taky jeli na zakarpatskou Ukrajinu a skončili jsme na Muntii Rodnei. Ráno jsme se setkali s Darčou. Zatím jsme jenom 2. V Pardubicích se setkáme se zbytkem výpravy. Povídáme si a študujeme si to co jsme o Rumunsku a o horách rumunských vytiskli nebo o kopírovali. Už se těším na ten reál.

Máme zpoždění. Snad ten vlak v Pardubicích stihneme.

10:04 – Je nás celkem 8. Obsadili jsme kupé a Kamil rozdává perníčky. Koštujeme víno. Vítův Zlatý Urban je hnusnej, ale pan Mácha má Neuburg (Treuburg) Učíme se základní fráze z rumunštiny, např. „Není velký, ale je příjemný.“
Sestava je následující: Darča, Václava, Radka, Kamil, Tomáš, Mácha, Víťa a Géza.

11:45 Tomáš: „Ty vole to už je Brno, né? Jak se jmenuje ten hrad.“ Cesta byla opravdu rychlá a příjemná, obzvlášť poté co nás pozdravili perníčky. Paní co si k nám přisedla jede na svatbu. Zatím jenom píct koláče.

Paní Svobodová po chvíli přesvědčování a po dvojím odmítnutí (ze slušnosti) už konečně ochutnala naše vínečko. Hned vytáhla nádavkem Magister a pro změnu odmítáme a poté ochutnáváme my. Dali jsme si každej po šťopičce a napili se na lásku.

Kúty“ První slovenský domorodec – malý kluk – k nám přišel z uličky a ptá se: „ A vy kam iďetě ujovja?“ Víťa zkouší svojí cizojazyčnou slovní zásobu. „ A kde jsi byl?“ ….. „ Bábuška??“ …. Ne, Víťo, ještě nejsme v Rusku. Učíme toho caparta jak se dělá letadlo. Celé kupé má před očima protočené ruce (včetně paní Svobodové) a dělají pilota. Maminka od vedle nabádá klučinu, aby nedělal kraviny.

Kluk od nás dostal jeden bonbón Halls (určen pro rozhodčí). Reagoval takto: „To je ale štiplavý cukrík.“

13:30 Bratislava

Paní Svobodovou vyprovázíme a ona nám potom hlasitě tluče oběma dlaněma do okýnka a mává. Mácha si koupil výbornýho langoše. Vystoupil i malý Martin. I jeho sestra, kterou tady Víťa balí takovým stylem, že se v tunelu ptá: „Kdo si půjde šáhnout?“

Zatím máme stále tropický vedro. Ve vagónu nám navíc nefunguje klimatizace. BUDAPEST – Přijíždíme a kolega Mácha se ptá: Kde to jsme v Bulharsku nebo v Rumunsku?“ Jenda měl toho dne opravdu poněkud stíženou orientaci. Na nádraží se nám málem ztratil. Vyrazil si jenom něco vyfotit a po chvíli se vrátil. Ale my už jsme stěhovali naše věci do vlaku. Naštěstí jsme se pak našli.

19:00 Szolnok – Přichází průvodčí a říká že z tohodle vlaku musíme vystoupit!!?? Prej jede jinudy. Tak jsme ho poslechli. Tady jsou opravdu všichni Maďaři. Na informacích na nádraží se jen horko těžko domlouvám. Rozumím tomu, že neuměj anglicky, ale že nechápou to, že když nám jel vlak tak budu potřebovat zjistit další spoj tak to mi už hlava nebere.

Nakonec jsme sehnali ještě jeden courák.

Puspokladany – Dojíždíme do cílové stanice dnešního putování. Nacházíme na místní mapě zelený plácek a jdeme se tam vyspat.

18.8. 2002 – Neděle

Probouzíme se na hřbitově. Debužírujeme. V 8:45 nám jede vlak do Oradey. Mácha skládá včerejšek. Ve vlaku do Oradey jsou s námi 3 Maďaři – jeden pár a jedna slečna. Po chvíli zjišťujeme, že ten pár jede do Debrecenu a tak je posíláme do jiného vagónu. Slečna vystoupila po chviličce taky a tak máme kupíčko pro sebe.

Okolní terén je furt placatej. Žádný hory jenom placka. A kukuřice, koně.

Mácha leží a odpočívá.

Kolega Mácha píše taky deníček. To jsem rád, aspoň to budeme moct porovnat. Je moc hezkej. Tady je úryvek: „Ráno seru vedle hrobu.“ Nebo „Nemusím se o nic starat. Cestu hlídá Géza. Já se můžu vesele opíjet. Jsem překvapen jak připravený jsou ostatní lidičky. Je mi líto, že jsem za ožralu, ale jsem z Hostinnýho“ Nutno podotknouti, že nebyl jediný, kdo se společensky unavil a hlavně to, že nebyl nepřipravený.

Mácha vbíhá do kupé s výkřikem: „ Hele nemáte nějaký cíčka, teď jsem se seznámil s nějakým božím opilcem.“ Po chvíli se vrací. Tomáš: „ Tak co Darebo, co opilec?“ Mácha: „Dobrý, už vodešel.“ (Kluci už se znají delší dobu. Navzájem se oslovují Darebo a Ničemo, ale jinak se maj moc rádi). Maďarsko – rumunská hranice Z Máchova batohu padá baterie. Těsně vedle Kamila. Kamil: „ Ty mě chceš zabít, nééé!!??“ Mácha bere jeho hlavu do dlaní a dává mu pusu na čelo. „Ty vole, já tě mám rád.“

ORADEA

Máme 2 hodiny času. Jdeme do města a sháníme pohlednice. Nejde to. Je neděle. V místním podniku si dáváme URSUS –krále místních piv.

Nádraží: Ten vlak co na něj čekáme vůbec nejede. Má asi hodinu zpoždění. Bavíme se s místníma týpkama. Koštujeme jejich vodku a oni zase naši Becherovku. Kluci jezděj do Oradey sbírat jablka.

Přesun z Oradey do Cluj Napoca a potom ještě courákem do Bistrity, cestou hrajeme popisný slovní fotbal. Dojíždíme asi v 1 večer. Po 20 minutách hledání nacházíme kus pěknýho místa na spaní u nájezdu na most. Trošku to tu smrdí, ale jinak docela fajn místo. Ještě zapíjíme Becherovkou to, že jsme se sem konečně dostali. Jdeme spát.

19.8.2002 – Pondělí

Noc byla strašná. Skupinky místních agresivních komárů systematicky poštípaly každého z nás. Chystáme se na nákup a do hor. Největší a nejtěžší batoh má Víťa. Vyjídá po cestě co může, aby ho měl lehčí.

Po nákupech ve městě jsme se vypravili za město na stopa. Taxikáři se nabízejí, že nás odvezou za 60 000 lei od každého a to až do Colibitii. Odmítáme. Za 10 minut nám zastavil chlapík s tím, že nás odveze za 40 000. Nasedá 5 členů výpravy a odjíždí. Zbylí 3 stopují dále. U první pumpy staví a říká, že jsme se dohodli dohromady za 500 000!!?? Nakonec jsme se dohodli na 300 000 dohromady (takže to vyšlo na 60 000 na každýho ?)). Začínáme pomalu stoupat ke kopcům. Přijíždíme k přehradě. Náš „taxikář“ nás odvezl až k opuštěné restauraci. Chčije a čekáme na Radku, Tomáše a Víťu až nás dojedou. Jdu jim naproti.

Když jsem se vrátil byl už na stole hrnec polévky a připravené talíře. Krásný uvítaní. Vypadalo to jak doma. Jen si nabrat co hrdlo ráčí. Ten pán, co to tu vlastní má tu restauraci otevřenou teprve měsíc. K tomu popíjíme Ursus.

Na otázku, jestli se dá vtom jezeře koupat odpovídá pan vedoucí: „Ne. Je tam moc studená voda.“ Osm naháčů z Čech vzápětí pohoršuje babičky z širokého okolí. Po koupeli přišel na řadu druhý chod. Vařené fazolové lusky s masíčkem. Móóóóc dobrý.

Zbalili jsme se a vyrazili. Okolo jezera do vesničky Colibitia. Zatím jdeme jenom mírným stoupáním. Po cestě potkáváme lidičky. Ptají se, kam jdeme. Ve vesnici jsme si sedli před barák na lavičku. Po chvíli přichází paní domu a hned za ní i jeho pán. Paní nám nabízí domácí jogurt. Je výbornej. Chvíli konverzujeme. Nejlíp mluví Tomáš. (Jak nám později sdělil, byla to spíš španělština). Pán má nějaký nadejmání. Lékařka Darča mu dává léky. Snad mu to pomůže. Prošli jsme vesnicí a za ní jsme našli pěkný místečko a spaní. Dáváme večeři a jdem spinkat.

20. 8. 2002 – Úterý

Ráno je mokré a vlezlé, ale okolní opárek se pomaličku rozplývá a klube se sluníčko. Máme tady ohýnek a debužírujeme. Koštujeme druhy rumunských sýrů. Jsou všechny stejný. Kamil ukazuje celé výpravě své geniální trekové pyžamo. Kráva místní nám sežrala sáček na tyčky od stanu. Za trest jsem jí zapsal do deníčku do deníčku. Ale podle toho jak rychle ho pozřela ji asi chutnal. Mácha ji ještě chvilku přemlouval, ale kráva už sáček nevyplivla.

Vyrážíme dál nahoru. Jdeme bahnitou cestou a potkáváme spoustu lesních dělníků. Dareba Mácha nachází první houby. Je jich tam hrozně moc. Krásný hřiby.

Jsme na louce a piknikujeme. Nad námi je Bistriciorul (1990 metrů nad mořem). Ještě nám zbývá tak 500 metrů hustýho stoupání.

Kamil zpívá:
„Nalejvaj se pupence, nalejvaj se mraky,
A já nejsu pupenec, ani mrak, naleju se taky“

Potkáváme Rumuna, co odešel ještě před revolucí do Německa a teď se vrací domů do hor. Bylo na něm vidět, jak je šťastnej, že je tady zase. Poradil nám cestu a šel pomalu napřed. My jsme po chvíli vyrazili za ním. Stoupáme lesem a po cestě potkáváme hejna hub. Tak je sbíráme. Moc jí tady zatím není, tak uvidíme. Po drsným výšlapu střídavě klečí a po šutrech docházíme na vrchol Bistriciorulu. Ve vrcholový knížce jsou samý český pozdravy (např. Bylo nás 9 a je nás 7). Nějací dobří lidé tu nechali kulicha na zahřátí. Tak si ji každej zkoušíme a fotíme se v ní. Je príma.

Podle zápisků je poznat, že většina výprav tu měla mlhu. My máme krásně. Ještě společná fotka a vyrážíme dál přes dva kopečky do údolí směrem na východ. Rozbili jsme tábor. Kamil, Václava a Géza spí venku. V noci je úplně jasno. Tolik hvězd ve městě vidět není. Asi v půl šestý se začíná objevovat světelný spektrum a východě. Budíme lidi co jsou ve stanech, protože chtěj taky vidět východ slunce. Nejvíc vychytaný to má kolega Mácha. Stojí ve spacáku a vypadá jako kukla. V půl sedmý vychází sluníčko. Za pět minut jsou už všichni zalezlí zpátky ve stanu.

21. 8. 2002 – Středa

V 10 vstáváme a je krásně. Nahoře se pasou divoký koně a už přišli i bačové s ovcema. Darča, Tomáš a Mácha jdou společně s panem Becherem a s cigaretama za bačou, ale po 20 minutách jsou zpátky s tím,že je bača netykavka. Nepustili je psi.

Následoval zatím nejtěžší úsek naší cesty. Asi kilometr hustou, tři metry vysokou a neprošlapanou klečí. Připomíná to trošku sebemrskačství. Po hodince jsme se z toho dostali. Pak už následovala krásná cestička.

Hledáme už zase vodu. Už docela dlouho. Pak ale někdo (myslím, že Tomáš) vodu našel a už odpočíváme. Víťa s Máchou šli kousek dolů po proudu stavět koupací přehradu a zbytek lidí vaří. Průběžně jíme a mejeme se. Pěkný místečko. Potom jdeme ještě asi 6 kilometrů po vysokohorský magistrále. Po cestě mě vypověděla službu jedna z mých sandálí ( z polovičky odpadla). Beru si botasky a pařím si nohy jako ostatní.

Našli jsme pěkný sedýlko a rozbíjíme tábor pod Pietrosulem (nejvyšší vrchol Muntii Caliman – 2100 metrů nad mořem). Víťa večer vypráví o svých zkušenostech s českými školami a s hulením.

22. 8. 2002 – Čtvrtek

13,20 – PIETROSUL – Batohy jsme si nechali schovaný v lese, takže se nám šlo docela dobře. Došli jsme severním údolím říčky nahoru. Tam jsme potkali rumunskou rodinku. 2 chlapi, ženská a dvě děcka (5 a 7 let). Nastala družba. Slunečnicový semínka.Slivovice. Pivko. Focení. Konverzace. Tomáš už do své konverzace zapojuje i němčinu (např. Zum bei spiel) ale bez odezvy. Pod Pietrosulem se ukázal povrchový důl. Zůstali jsme na vrcholu asi 20 minut a pak jsme se zase vrátili. Sestup údolím říčky se ukázal velice dobrodružným.

Dole jsme nabrali vodu. Jen co jsme dobalili se za námi ozval hrom. Bereme batohy na záda a upalujeme směrem k našemu dalšímu cíli – Dvanácti Apoštolům. Cesta vede zase klečí a nízkým jalovcem. Asi po kilometru a půl narážíme na pramen vody a začínáme vařit. Stále bouří a nevíme co bude.

Začínaj padat kroupy. Do toho svítí sluníčko. Jsme schovaný pod pláštěnkama a plachtama. Spravil jsem si sandále a už v ní zase můžu chodit.

Po půl hodince vyrážíme dál. Jdeme asi 2,5 hoďky střídavě po loukách a jalovcovým podrostem. Okolo nás pořád bouří, ale nijak významně neprší. Nakonec jsme dorazili na louku s výhledem na 12 Apoštolů a tady stavíme tábor. Dneska jsme ani nedělali oheň. Okolo je šedivo. Přes mraky prosvítá úplněk.

Tomáš obchází lidi a dává každému napít na svou bolístku. Připíjím na své ucho. Jdeme brzo do stanu, ale nikomu se moc nechce spát. Všichni kecaj.

23. 8. 2002 – Pátek

8:00 Je úplně jasno. Jsme děti štěstěny. Tomáš: „ Podejte mi prosím někdo toaletní hajzlpapír.“

Ve dvanáct jsme došli ke Dvanácti Apoštolům. Prolezli a profotili jsme to celý. Před druhou jsme vyrazili dál a ve tři nás přepadlo krupobití. Půlhodinku jsme strávili v lese, koštujíce hruškovici. Tomáš (bratr meteoroložky, která psala diplomovou práci a téma „Bouřky na Milešovce“) předpovídá počasí. Předpověděl to skoro přesně,seknul se jenom o 20 vteřin. Rozděláváme oheň a sušíme promočený věci. Vaříme. Pereme. Prostě domácí práce.

Lehce po šestý hodině vyrážíme dál směr město Vatra Dornei. Máme před sebou ještě 7 hodin chůze. Zítra popoledni bychom už měli být ve městě. Málem se nám po cestě ztratila Darča. Večer jsme zmrzlí jak hovna. Ale venku se spí krásně. Ráno nás budí sluníčko. Teď už jsou všichni vzhůru. Koupeme se ve slunečné koupeli a je pohoda.

24. 8. 2002 – Sobota

Balíme a scházíme pomaličku dolů. Podle informací místních je to do Vatra Dornei 2 hodiny chůze. Klesáme a po cestě potkáváme opuštěné salaše, v nich nápisy od dočasných obyvatel a okolo nich jak už to v Rumunsku bývá se válí spousta bordelu. Po cestách míjíme i spoustu houbařů a borůvkářů. Na naší cestě jsme také potkali 2 polomy. Na jednom z nich se málem pan Mácha přerazil. Naštěstí se nic strašného nestalo – až na odřeniny a boule.

Po třech hodinách jsme vyšli z lesa nad vesničkou. Dojídáme poslední zásoby, které ještě máme. Rybičky, musli, hrášek, grahamový chléb, omáčku a špagety ….. prostě miš maš. Je vidět, že máme velkej hlad, když jsme tohle všechno namíchali dohromady. Po krátkém, ale intenzivním obědě vyrážíme dolů do vesnice.

Kluci našli místní Café bar a tam právě koštujeme zdejší pivka: Noroc, Ciuc, Bucegi …….. Po příjemném posezením jsme tam nakoupili asi 30 krabiček místních cigaret značky Carpati. Dostali jsme taky informaci,že do Vatra Dornei je to ještě 10 kilometrů a autobus tam jede za hodinu. Našli jsme zastávku autobusu a ještě se radši jednou ptáme jestli je to ono. Chlapík, kterého jsme se zeptali se okamžitě ptá řidiče náklaďáku, jestli náhodou nejede do Vatra Dornei. Ten kývá souhlasně hlavou a přitom už otevírá korbu náklaďáku.

Jupííí. Pojedeme náklaďákem. S obrovskou euforií jsme naskákali nahoru, dáváme si cigáro a těšíme se na cestu. Sjíždíme údolím dolů do města. Okolo je spousta lidí, jejich obydlí. Pošetile na ně máváme. Jsme jak malý děcka - moc si to užíváme. V dáli za námi je vidět hřeben Pietrosulu. Začalo pršet a většina z nás se schovává za kapotu do dešťového stínu (euforie nás přesto neopouští). Začínaj padat kroupy. Poslední 3 minuty jízdy byly opravdu hodně extrémní. Už to hnulo i s Kamilem, který byl celou cestu až neobvykle apatický. Dojeli jsme na autobusové nádraží do Vatra Dornei a nacvičujeme rychlou invazi. Jsme zmoklí jak slepice. Řidič náklaďáku se nám skoro omlouvá. My mu ale moc děkujeme a Darča mu dává cigarety a bonbóny pro děcka.

Vedoucí autobusáku nás hned odchytl a nabízí nám minitaxi do Bitrity za 60 000. Jdu se poptat na vlakáč, jestli něco nejede a dostávám výbornou zprávu.

20:25 Vatra Dornei – Cluj Napoca
1:38 Cluj Napoca – Budapest
za 170 000 lei

Krásnej spoj a férová cena. Zítra dopoledne budeme v Budapešti.

Ještě zjišťuju, kde se tady dá v sobotu odpoledne vyměnit peníze. Hotel Silver to prý dělá. Chodím po městě v ponču půjčeným od Darči, brodím se půlmetrovýma kalužema a vypadám jako kosmonaut ve skafandru. Do toho furt neskutečně chčije.

Jdu zpátky dát vědět novinky kamarádům. Ti jsou taky potěšeni. Máme teď asi 2 hodiny na nákupy. Přestalo dokonce i pršet.

Měníme peníze a jdeme nakupovat. Víno, sýr, chleba, cibule, slanina, další víno … nezbytné Carpati a dobroty pro kamarády do vlaku. Připadám si zase jako malej kluk – mám ještě asi 150 000 a musím je utratit…

Po osmý hodině se scházím na nádraží, dáváme peníze dohromady a kupujeme jízdenku. Zase na poslední chvíli. Ale stihli jsme to.

Zmocnil se mě zase ten pocit, když člověk odněkud odjíždí. Smutně čučím z okna, kouřím Carpatku, sleduju ty hory okolo,mávám na lidi, je mi smutno, nikam se mi nechce, děkuju za všechno co jsem tu mohl prožít a projíždím si znova celejch těch 8 dní co jsem tady s kamarádama prožil. Je to tichá, krásná radost, co se ve mně odehrává. Koukám na ostatní a jsou na tom tak nějak podobně. Kolega Mácha si píše zážitky ještě zaživa. Rád si je pak přečtu.

Po chvílích rozjímání jsme začali pomaloučku koštovat rumunská vína, která jsme nakoupili. Asi po hodině jízdy jsem se opřel o kupé, které bylo za mnou a ejhle, okno i s těsněním vypadlo, naštěstí ho vevnitř nějakej Rumun chytil a poté jsme ho v uličce spravovali. Dohoda byla těžká přetěžká, ale nakonec jsme se domluvili a okno se nám povedlo napasovat zpět na své místo. Mácha s Kamilem nás při tom pěkně pokryli před průvodčím.

A dááál už byla jenom cesta vlakem a to už jsem nic nepsal.