Sedmihradsko a pohoří BUCEGI

Čtvrtek 5.7. a pátek 6.7.

Z Prahy jsme odjeli ve 23.02 v lehátkovém voze rychlíku Panonnia. Jeli jsme přes Budapešť, kde jsme si museli přejít do vagónů, které pokračovaly do Rumunska. Tam jsme se seznámili s Francem z Německa, který jel na Fagaraš.

Na hranicích jsme byli v poledne, přeřídili jsme si hodinky a jeli přes Arad a Devu do Simerie. Přestoupili jsme na courák do Vintu de Jos, odkud nám jel rychlík do Sibiu. Museli jsme si koupit povinnou rezervaci, ale neměli jsme ještě rumunské lei. Vyšmelil jsem ve stánku s občerstvením za nevýhodný kurz 25 lei (za 10 EUR), abychom měli na rezervaci. Pak přijela supermoderní souprava a tou jsme těsně po deváté večer dojeli do Sibiu/Hermannstadt – jednoho z „hradů“ v bývalém Sedmihradsku, dnešní Transylvánie.

Sedmihradsko (v originále Siebenbürgen) čítalo, jak je z názvu patrné, 7 důležitých původně saských měst s hrady na území zhruba vymezené Karpaty. Těmito místy jsou Sibiu (Hermannstadt), Braşov (Kronstadt), Sighişoara (Schäßburg), Cluj-Napoca (Klausenburg), Bistriţa (Bistritz), Sebeş (Mühlbach) a Mediaş (Mediash).

Vybral jsem peníze z bankomatu a vzali jsme si taxíka (10 RON) do skanzenu za městem, kde na nás čekali přátelé, kteří dorazili o den dříve. Dostali jsme se do penzionu Marcu v Rasinari, jenž se stal naším útočištěm na dvě následující noci.

V Rumunsku je oficiální měnou lei. Nedávno provedli měnovou reformu a měnu (ROL), která byla po revolučních letech na konci 20. století obvykle s roční inflací kolem 60 %, nahradili novými lei (RON), kde oproti starým lei chybí 4 nuly. Přepočet na české koruny je jednoduchý, protože platí zhruba poměr 1 RON = 10 Kč.

Sobota 7.7.

V ustrojení na svatbu jsme ještě dopoledne vyrazili do Sibiu, protože sraz v místě svatby byl ve 2 hodiny odpoledne. Autobus to byl dálkový, takže namísto 1 lei za bratru 10 km jsme zaplatili 9 RON! Navštívili jsme náměstí Piata Mare, které je hezky opravené. Tam jsme v jednom knihkupectví koupili mapu pohoří Bucegi. Podle doslechu jsme však ještě zabrousili do akademického knihkupectví u parčíku Parcul Astra, kde měli mapu 5 pohoří kolem Bucegi, tedy včetně Piatra Craiului, Postavarul, Piatra Mare a Ciucas v dostatečném měřítku 1:70 000.

Následovalo poflakování se po Sibiu – prohlédli jsme si pravoslavnou katedrálu svaté Trojice v ulici Mitropoliei, dostali jsme se k nádhernému protestantskému kostelu Biserica Reformata, pochodili po Piata Huet a zamířili k zachovalým zbytkům mohutných hradeb podél bulváru Corneliu Coposu. Samozřejmě že jsme potkávali na každém rohu svatby, což se tento den dalo očekávat zřejmě kdekoli na světě.

Poté jsme už přejeli do skanzenu, kde jsme se sešli s ostatními a šli do domu ženicha připravit se na svatbu. Přišli chlapci a konferenciér z folklórního souboru a začalo se tančit a pít. Za tradiční hudby a tanců jsme přešli k domu nevěsty, kde tradiční folklórní hudba a tance pokračovaly. V jednom ze vstupů jsme svatebním hostům, kde v drtivé většině převažovali Rumuni, zazpívali Muzikanti co děláte. Po tancích, panácích a provedení starých zvyků se průvod vydal směrem k dřevěnému pravoslavnému kostelíčku na kopci. Kostelíček byl malinkatý, takže se tam velmi brzy stalo nedýchatelno, ale vydrželi jsme to. A hlavně to vydrželi svatebčané, takže asi po hodině se začala oslava tancem před kostelem. Novomanželé odjeli kočárem na výlet po skanzenu a my se pěšky přesunuli do připravené restaurace, kde jsme celý večer za zvuků typické rumunské folklórní hudby dostali, co hrdlo ráčilo. Podle tradice jsme dostali 5 chodů jídla, ale byli jsme tam nacpaní, že jsme závěrečné pokrmy v podstatě jenom ochutnávali.

Domů jsme jeli před druhou hodinou minibusíkem. Řidiči jsme neopomněli zapět z plných plic evergreeny typu Co ste hasiči, Generál Laudon nebo zmíněné Muzikanti co děláte.

Neděle 8.7.

Vlakem jedoucím po poledni ze Sibiu jsme se přesunuli do Brašova, z něhož jsme po malé chvíli pokračovali courákem do městečka Sinaia. Odtud začínal náš výstup na pohoří Bucegi [bučedž]. Nahoru sice vedou lanovky, ale my si to chtěli vystoupat po svých. Prošli jsme kolem moc pěkného kláštera Sinaia, zámečků Peleš a Pelišor. Ačkoli jsme hned před vlakovou stanicí narazili na modrou značku, ve městě jsme ji spolehlivě ztratili. Po projití městem jsme ji opět objevili a pokračovali po solidním značení stále do kopce. Na několik místech jsme minuli dřevěné cedulky s upozorněním na častý výskyt medvědů. Nikterak jsme se tím nezabývali – medvědi jsou přeci ve všech horách, ne? Podle plánu jsme dorazili asi v půl osmé večer na planinku Poiana Stanei, kde jsme chtěli rozbalit stany. Byly tam však – v Rumunsku naprosto nevídané – cedule o zákazu stanování v národním parku Bucegi. Neměli jsme v plánu na to příliš dbát, ale od protější chatky k nám dolehl hvizd píšťalky. Nejsme provokatéři, tak jsem vzal flašku becherovky a šel se s pánem domluvit. Týpek s píšťalkou byl od ochranářů a že tam jako nemůžeme spát, že to je jednak chráněná oblast, ale taky že tam často chodí medvědi. Nenechal se ani pod mírným nátlakem ukecat, abychom si u něho mohli postavit stany a tak jsme si nechali doporučit přesun k hotelu Cota 1400, kde údajně medvědi nejsou a může se tam legálně kempovat. Šli jsme tam asi hoďku. Minuli jsme miniklášter sv. Anny (Stancile Sfanta Ana), kde nám mnich bodře plynnou rumunštinou vyložil, že medvědi k nim chodí skoro každý večer a že na hotelu, který je ještě 10 minut pěšky, to bude dobrý.

Došli jsme k hotelu, kam vede silnice z údolí. Na okraji parkoviště stáli napjatě 2 číšníci a jeden nějaký zřízenec z hotelu a furt někam kousek pod parkoviště házel cihly. Ptali jsme se po kempu a oni, že ať neblázníme, že tam chodí denně medvědi. Jsme jim nechtěli skočit na – dle našeho soudu – marketingovou hru a hledali řešení, kde postavit stany, když to u nich nepůjde. Ten jeden furt házel kamsi cihly...

Po chvíli nás udolali argumenty o medvědem nedávno zabité Američance a my šli dojednávat cenu na recepci. Byl to 3*** hotel a za třílůžák chtěli 160 lei. My hledali jednu místnost, kde bychom se vyspali na podlaze, ale to oni nechtěli ani slyšet. Prý to je v rozporu s politikou firmy. By mě jenom zajímalo, zda jim peníze přináší politika nebo hosté, když na ni byli tolik zaměřeni. Po tuhém vyjednávání jsme dohodli dva třílůžáky, kde jsme mohli být po čtyřech, za 400 lei. Platit, i přes nálepky na dveřích i u recepce, nešlo kartou, navíc nebrali ani dolary – pouze eura. Pokoje v hotelu, který je socialistického střihu, byly výrazně nevkusně zařízené napodobeninami historického nábytku. Měli jsme však verandu, kde jsme v tmavé noci poslouchali, jak psi v blízké chatce štěkají jak o život. Že by opravdu medvědi?

Pondělí 9.7.

Ráno jsme si dali v hotelu snídani. Snídaně měla půlhodiny zpoždění a trvalo dlouho, než nám něco přinesli (nebyl to švédský stůl), což nás trošku popudilo a dávali jsme to najevo. Hotelu jsem pak - jak mám ve zvyku - napsal kritický email.

Vyrazili jsme po červené značce vzhůru. Nad námi svištěla lanovka, což trochu kazilo představy o divokých rumunských horách. Před polednem jsme se vydrápali na chatu Miorita (1887 m n.m.), kde je zároveň horní stanice lanovky. Dali jsme si siestu a pokračovali dále po žluté. Příchodem k Piatra Arsa, kde je velký hotel, jsme si nechali rozplynout představy o netknutých divokých horách. U hotelu Piatra Arsa je v kleči velikánský atletický ovál, kolem hotelu krouží mladíci na čtyřkolkách po cestách i mimo ně, o něco později jsme překračovali údolíčko, které přepažovaly trubky a tůňky vyschlého řečiště byly zaneseny odpadky.

Vylezli jsme na vrch Babele (2238 m), který je proslulý svojí kamenou sfingou. Kolem té jsme prošli a pokračovali k vrchu Baba Mare (2292 m). Měli jsme v úmyslu ještě chvíli jít, ale pod vrškem nás v netypické boudě zastavil místní týpek, který hovořil anglicky a upozorňoval nás na nebezpečí medvědů a možnost spát u něho. Tento horský vlk, který si nechává říkat Carleen, je bývalým členem horské služby a dle jeho slov fotí a filmuje přírodu pro přední přírodovědné časopisy a televize. To nemáme ověřené, ale bylo s ním moc příjemné povídání a umožnil nám nechat si veškerý jídlo v boudě, abychom nebyly medvědům lacinou kořistí. Spali jsme za barákem ve stanech a někteří si šli ráno vychutnat východ Slunce na skalisko Baba Mare.

Úterý 10.7.

Ráno Carleen říkal, že podle štěkotu psů dole u vršku Babele, medvědi v noci chodili okolo. Nás bylo stále plný počet, což jsme pomalu začínali považovat za úspěch.

Rozloučili jsme se, nabrali vodu a vyrazili zdolat nejvyšší vršky pohoří Bucegi. Šlo se docela hezky, víceméně po vrstevnici nebo mírně do kopce. Dvakrát nás přelétla helikoptéra, na kterou jsme vzorně mávali jednou rukou. V poledne jsme vystoupali na nejvyšší vrch těchto hor – Omul 2505 m n.m. Dali jsme si tam pivko, uvařili v závětří za kamenem a dali trošku leháro. Bylo tam celkem hodně lidí a další davy přicházeli. A taky nás tam zlobilo štěně, které přiběhlo z meteorologické stanice a neustále nám kradlo jídlo.

Dolů jsme šli nejprve po červené, od sedla Saua Hornurilor jsme se nechali vést červenými křížky dolů do údolí Gaura. Tam se nám neustále otvíraly neskutečně krásné scenérie – kombinace světle šedivých skalisek s hladce spasenou trávou od ovcí s divokými útvary. Na protějším srázu nějaký bača hnal ovce dolů a my jenom zírali, kam až s těmi ovcemi vylezou. Cesta údolím byla velmi pestrá. Šlo se nejprve po louce, potom stezičkou po dně vyschlého potoka, mezi klečí, následovala drsnější část, kdy jsme se prodírali průrvama a dokonce tam je krátká prudká partie, kde to bez ocelových lan ani nejde. S našim krosnami to byl docela adrenalínek. Dobře jsme to však zvládli, ale trochu nás to zdrželo. Pak už jsme šli převážně lesem. V jednom místě jsme na sebe čekali a zjistili jsme, že nám chybí 2 dámy. Ještě že jsou mobily. Ony opomněly sledovat značku a na jedné stezičce šli stále dál, až se nám vzdálily skoro o kilometr. Sešli jsme se u pastevecké chaty Stana din Gaura a rozhodli se jít ještě asi hodinu do chaty v průsmyku dintre Vai. Na mapě jsme tam objevili dokonce dvě chatky. Po docela náročné lesní stezce jsme vyšplhali do průsmyku, kde nebylo nic. Ani památka po chatách. Prostě nic. Nemělo smysl uvažovat o alternativě, protože všechny byly příliš daleko a my museli přemýšlet o tom, jak bezpečně přečkat noc. Našli jsme pramínek s vodou a jali se domlouvat, co všechno víme o medvědech a zásadách chování, které nás před nimi ochrání.

Moc nám navíc nepřálo počasí – hrozně fičelo. Postavili jsme stany relativně v závětří ve smrčkách v hustníku s tím, že jsme se namáčkli do 3 stanů, namísto obvyklých čtyř. Vařili jsme na druhé straně paseky, aby vůně jídla medvědy případně přilákala jinam, veškeré jídlo jsme dali do jednoho batohu a zavěsili provazem na strom asi 3 metry nad zemí. Rozdělali jsme u stanů oheň, připravili kyje a kudly a naplánovali hlídky na celou noc.

Kolem 10. hodiny večer se vítr utišil, ale začaly se honit bouřkové mraky. Kolem půlnoci, kdy jsme odcházeli spát a hodinovou hlídku měl Petr, se přihnala solidní bouřka. Sice blesky lítaly relativně daleko (5 km), ale jednou to praštilo někde kolem nás. Zřejmě do jednoho z vršků okolo. Bouřka se přehnala a pak bylo bez mráčku. To už však hlídač, který se schoval před deštěm, spal a vzbudil se po klidném spánku až ráno, stejně jako zbytek výpravy.

Středa 11.7.

Medvěd nás v noci zaplaťpánbůh nenavštívil. Sundali jsme jídlo ze stromu, nasnídali se a pokračovali v sestupu do údolí k řece Poarta. Museli jsme pak jít asi 3 km po šotolině a pak asi 6 km po asfaltce na poledním slunci. Poměrně nudná partie. Dorazili jsme do městečka Bran, které je mezi pohořími Bucegi a Piatra Craiului. Navíc tam je známý „Dráculův hrad“.

Dráculův hrad je jedna z fikcí, která je připravená na hloupé turisty. Cestu od frekventované hlavní silnice lemují desítky stánků s blbostma, hlava na hlavě, v jednom kuse přijíždějí autobusy se zahraničními turisty a přitom v tomto hradě tzv. Dracula nikdy nežil. Podle jednoho průvodce možná Vlad Ţepeş na tento hrad kdysi zaútočil, ale ani to není dokázáno.

Po inventůře sil jsme rozhodli, že se nám nepodaří toho dne vystoupat do horské boudy Curmatura, která je sice v ideálním místě pro zteč hřebenu Piatry Craiului, ale leží ve výšce asi 1600 m n.m. Nechtěli jsme už riskovat spaní v divočině a volba tedy padla na ubytovnu Cabana Gura Râului na okraji města Zarnesti (tel.: 0744307978). Autobus jel až za hodinu a půl a do Zărneşti to z Branu bylo asi 9 km. Petr a Šárka počkali na autobus, který jel přes Râşnov a nebyl drahý (asi 2 lei). Ostatní 4 chytli na prašné cestě Dacii, kterou se svezli do půl cesty, šli kousek, aby je pak do Zărneşti svezl koňský povoz. Já s Ivíkem jsme bohužel takové štěstí neměli a při nulovém provozu jsme překvapivě nic nestopli a trádovali si to hezky pěšky až do zmíněné horské ubytovny. Tam nás velmi příjemně překvapila cena (20 lei osoba), prostředí (typická turistická ubytovnička s 2- a 3-lůžkovými pokojíky se sprchou a záchody na chodbě.

Chvilku po příchodu do pokojů se na okolní louky snesl vydatný deštík, který s malými přestávkami pokračoval do rána. My si dali po večeři meloun a strategickou poradu, kde jsme naplánovali odchod v 7 hodin ráno.

Čtvrtek 12.7.

V 6 hodin jsme zhodnotili situaci jako nepříznivou, protože pár desítek metrů nad cabanou se válely mraky. Nechali jsme proto definitivní rozhodnutí na devátou hodinu.

Měli jsme v úmyslu za jeden den zdolat hlavní hřeben Piatra Craiului. Vyrazit jsme chtěli ze Zărneşti po červených křížkách a po uhnutí na červené pruhy v Saua Vladusca vylézt do průsmyku v hlavním pásmu. Odtud jít po červených tečkách vrcholovku na sever. Sestup bychom provedli zřejmě po modrých křížcích zpátky do Zărneşti. Byla by to opravdu drsná túra, ale i podle vyjádření místních je celý Făgăraş oproti tomu odvárek.

O půl deváté jsem vystrčil nos z okna a venek zkrápěl liják. Nezbylo než výstup na Piatra Craiului odložit na neurčito. Lenivě jsme si na cabaně uvařili, sbalili věci a vydali se na autobus do Brašova (3,50 lei). Brašov je druhé největší město v Rumunsku a důležitá dopravní tepna. My jsme se hned po příjezdu jali hledat obyčejné ubytování, což se nám díky Bohu rychle podařilo. Narazili jsme na místní agenturu Best Accommodation (Str. Lunga 70), která nám zprostředkovala apartmán skoro v centru za solidní cenu (150 lei pro všechny).

Vydali jsme se na odpolední a podvečerní procházku městem. Na hlavním náměstí Piata Sfatului jsme obhlédli radnici a okolní pěkně opravené saské domy. Zamířili jsme si to k proslulému Černému kostelu. Ten byl již zavřený, ale zrovna dovnitř pouštěli účastníky krátkého varhanního koncertu. Rozhodli jsme se po divokých horách osvěžit duši vlídnou hudbou a šli také na koncert (5 lei/osoba), díky němuž jsme měli dostatek času na prohlídku kostela. Ten vyniká kombinací strohé luteránské a barevné muslimské výzdoby (koberce na stěnách).

Po koncertě jsme navštívili další důležité brašovské památky jako bránu Poarta Schei a Kateřinskou bránu (Poarta Ecaterina), která údajně jako jediná přežila neustálé bojůvky v minulosti. Mezi často zmiňované boje, které se v Brašově odehrály, lze zmínit krvežíznivého Vlada Tepese, který město dobyl a nepřátele nabodl na kůl, anebo taky prosincové boje v ulicích města v roce 1989, od nichž jsou zachovány díry v omítce na místní univerzitě a v Černém kostele. Prošli jsme se kolem zachovalé Tkalcovské bašty, zbytků bývalého opevnění a bašt patřících ostatním cechům, které měli za úkol udržovat tato obranná místa. Zbytek času jsme jen tak bloumali starými uličkami bývalého německého města a rozhodně to nebyl ztracený čas.

Pátek 13.7.

Prošli jsme Brašovem a sedli na vlak do Sighisoary – mimo jiné rodiště krutého Vlada Tepese. Jeli jsme 2 hodiny a přijeli tam přesně v poledne. Místní nádraží se opravuje a tak jsme v provizorních podmínkách uvařili něco málo jídla a vyrazili do města. Nejprve jsme si dali rozjímavou pauzičku v pravoslavné katedrále sv. Trojice. Odtud bylo přes řeku hezky vidět staré město, které je posazené na nevysokém kopečku. Navštívili jsme známou věž s orlojem, kde je i skromné historické muzeum, několik zachovalých bašt kolem města a kostel na samém vršku. Pak přišla chuť na „nasátí“ místní atmosféry a usadili jsme se na zahrádce jedné pivnice. Markéta toho dne slavila svátek, což byl o důvod více nechat počtu čárek na lístku volný průchod. Pivka do nás padala hezky a okolní architektura a kulturní počiny ihned vystoupily v hlubších rysech.

Po deváté hodině večerní jsme nastoupili na rychlík do Budapešti. Vlak nevypadal zle, ale zle dopadne přemíra techniky v rukách netechnika. Nešla otevřít okna a byla na plný výkon zapnuta klimatizace, která z kupéček udělala solidní ledničky, ne-li mrazničky. Člověk musel z batohů vytáhnout teplé oblečení, které nepoužil ani ve výškách nad 2 tis. m n.m.

Sobota 14.7.

Na hranicích v Curtici jsme si museli přeběhnout z odpojovaných vagónů, což v půl třetí ráno není ideální činnost. V Budapešti na nádraží Keleti jsme měli během půl hodiny přípoj - EC vlak do Čech, čehož jsme někteří využili, jiní si udělali den v hlavním městě Maďarska. Folklor cestování vlakem přináší i takové nepříjemnosti, v nichž se vyžívají příslušníci slovenských železnic. Za to, že jedete jinou trasou po Slovensku – i když kratší, platíte šílený prachy. Nás příplatek za virtuální prodloužení jízdy stál 9 EUR za osobu, což je cca 2 x dražší než jízda po stejné trase autem.Však jsem jim už napsal výhružný dopis a jsem zvědav, co mi PR pracovníci odepíší, jestli vůbec.


Celkově vzato mě část Rumunska, do níž jsme tentokrát zavítali, překvapila. Hodně se tu staví, opravují nádraží, kope se na ulicích voda, plyn a bůhví co ještě. Historické objekty jsou solidně opravené a udržované. Na rozdíl od minulých let jsou volně pobíhající psi ve městech naprostou výjimkou. Na druhou stranu asi ještě nějakou dobu bude trvat, než se zlepší všeobecně žalostná úroveň záchodků (nejen veřejných) a odstraní se odpadky kolem každé vesnice v přírodě a na horách.

Poutník, který hodlá zavítat na pohoří Bucegi, musí počítat s tím, že nejede do klasických rumunských hor. Jsou to takové vyšší Krkonoše – hodně chat, dobře značených tras, lanovek, aut, asfaltek, turistů. Ovšem medvědy v Krkonoších ještě nemáme. Bucegi má z rumunských Karpat medvědů údajně nejvíce a přezdívá se jim Medvědí hory - je dobré s tím počítat.