SLOVINSKO & CHORVATSKO

Úterý 1. září 1998

3.52 Když se Jeníčkovi, mému milému synovci, zdálo o tom, jak jde poprvé do školy, já už seděl v autě pana Vaise a uháněl směr Brno. Cestu jsem prospal téměř celou, ale vím, že byla hrozná mlha. Byli jsme tam něco před sedmou, vyhodili jsme Pecu Maštalíře, který jel na zkoušku, a pak mě Jirka Vais zavezl na výpadovku směr Vídeň. Začal jsem stopovat asi tak v 7 hodin a i když bylo slunečno, tak jsem docela vykosnul.

10.30 Vyjíždím z Brna. Všimni si, deníčku, nový český rekord. Vzal mě chlápek prý na lepší místo. Tzn. Asi tak 5 km za Brno. Byl to nájezd na takovou horší dálnici a já jenom vzpomínal na nájezd č. 22 v Belgii (frekvence 2 auta za 10 minut). Na tomhle nájezdu jsem stál 2,5 hodiny a projelo 6 aut! Někdo mě chtěl zřejmě potrestat…

13.00 Zastavilo mi rakouský auto, ale z 3-členné osádky byl jeden Čech. Říkal, že v Rakousku pracuje jako dispečer, ale hlavně to, že jedou až do Vídně. Frčeli jsme přes Znojmo a hranici překročili v Hatích. Na obou stranách hranice jsme měli menší problémy (blbý den) typu, co jedou Češi dělat do Rakouska, chtěli vidět kufr, techničák apod.

16.15 Stojím na výpadovce z Vídně. Nijak ideální místo, ale silný provoz. Po asi 45-ti minutách zastavil kabriolet a vylezla hodně letně oblečená ženská. Z práce (zdravotní sestřička) jela domů. Před měsícem měla svatbu a ukázala mi fotky. Hodila mě 30 km před Graz na odpočívadlo. Ptal jsem se jí, proč mi teda zastavila, když, jak říkala, stopaře nikdy nebere. Byl jsem jí prý sympatický. Mně teda někdo vysvětlete, proč jsem v Brně čekal takovou dobu!

18.30 Tři čtvrtě hodiny jsem si dal limit na stopování, pak uvařit polívku a hurá na kutě. Stál jsem tam s cedulku Maribor (SLO) půl hodiny. Pak jsem si řekl, že už je tma a šel jsem hledat místo na spaní. Ale pozor – byl jsem přeci v Rakousku. Ušel jsem cca 50 metrů a vedle mě zastavilo auto. „Kampak jedeš, mladej?“ ptal se týpek.

20.00 Vysazuje mě u vesničky Griffen. Byl to zaměstnanec firmy Bosch a za 45 minut jsme ujeli 135 km. Jdu spát po druhé a teď už opravdu. Zvečera mě trošku vylekala nějaká zvěř, když ve vzdálenosti 5 metrů v naprosté tmě běhala kolem mě jak zběsilá.

Středa 2. září 1998

8.00 Vstávám. Vařím polévku a uvažuji, že když s sebou hodím, tak jsem u Viki na oběd. Našel jsem ještě jednou Šmartno na mapě a odhadl, že víc jak 50 km daleko to nebude.

10.30 Začínám stopovat. Záhy zjišťuji, že je to dosti nevýznamná odbočka a moc aut, natož slovinských, tudy nejezdí.

11.45 Nabírá mě důchodce. Docela řízek. On mluvil slovinsky, slovensky, německy a částečně polsky – já česky, anglicky, špatně německy a částečně polsky. Tak jsme si tedy docela dobře pohovořili. Hodil mě sice kousek, ale na o poznání významnější silnici. Tam jsem chytil třetí auto. Původně jsem chtěl překročit hranici v Lavamündu, ale kluk, co mě vzal, říkal, že mě vezme sice do Bleiburgu, ale zato až na hranici.

12.30 Jsem na hranici. Rakušan na mě kouká, jak na vraha, ale v pohodě mi dá razítko a já si to šlapu ke slovinské celnici Holmec.

HOLMEC – polední zákusek

Si mě vyhlédl policajt. Vzal si můj pas a projel ho v počítačovém registru – nic nenašel. Pochopitelné pro mě, nepochopitelné pro něho. A pak to začalo. Kam jedeš? Adresu! Kolik máš peněz? To je málo! Měl jsem úhrnem asi 1 000 šilinků. „Tak to je přesně na 1 den ve Slovinsku,“ povídal. Moje výmluvy typu: tolik nepotřebuji, nebral. Tak už konečně na mě něco měl. „Pojďte za mnou,“ zavelel. Zavedl mě do takové místnosti, v jakých v amerických akčních filmech vyslýchají ty největší padouchy, a začal šacovat můj batoh. I pitomý kartáček musel ven, i sirky prohledal. Nic nenašel. Ptá se mě ještě jednou, kam jedu. Kašlal jsem na něj a napsal adresu. On pravil, že je to v Ljubljani. A já si začal uvědomovat, že jsem si asi špatně našel Šmartno. Koukl jsem opět do mapy a našel během půl minuty 4 Šmartna!!! Tedy něco jako kdybych cestoval k nám a přihrčel do první Lhoty, kterou najdu v mapě... Potom zavolal Viki domů a něco si tam vykládali. Jak jsem se od jedné řidičky později dozvěděl, stává se to na slovinských celnicích cizincům dost často. No, pěkně děkuji.

Ve Slovinsku se stopuje parádně! S maximálně 10-ti minutovými přestávkami jsem se dopravil do Lublaně – malého hlavního města prťavé zemičky. Dal jsem nejprve jídlo z vlastních zásob a rozhodl se, že půjdu do Vikrče (vesnička, kde Viki bydlí) pěšky. Pěkná blbost, jak se později ukázalo. Mrknul jsem na mapu (jsem přeci orienťák) a šel. Zahnul jsem hned na první odbočce blbě a ta jsem se musel vracet. Ještě že všichni, ale opravdu všichni, mluví anglicky. Už jsem neměl vodu a bylo dost dusno. Šlapu s těžkým batohem směr Vikrče.

19.00 Viki mě už čekala. Měl jsem neskutečnou žízeň. Vylundal jsem asi 20 sklenic bezové šťávy a mezitím čile konverzoval. Dala mi k dispozici svůj pokoj a koupelnu. Hodil jsme sprchu, čisté věci na sebe a jeli jsme na cvičiště psů. Viki dělala závodně tzv. agility.

Agility

Je to anglické slovíčko znamenající čilost, hbitost. Ve skutečnosti jde o cvičení psa tak, aby zvládl různé překážky. Viki to dělala závodně s velkými úspěchy. Byla slovinskou šampiónkou a dokonce jezdívala reprezentovat do zahraničí a byla několikrát v televizi. Agility je ve Slovinsku, Rakousku a Švýcarsku hodně oblíbený a rozšířený sport.

Odtamtud jsme si to autem značky Zastava frčeli do centra Lublaně. Prošli jsme historické centrum – je opravdu malinkaté. Pavel Klapka mi říkal, že je to „velký jak Hradec“ a měl pravdu. Zašli jsme do čajovny. Tam mi Viki ukázala fotky z Afriky. Spát jsme šli až někdy v 1 v noci.

Vsufka - geografická zajímavost

Ve Slovinsku je prý 7 krajů a na severu země je část Korutan. Jih Rakouska zabírá jednu část Korutan (Kärten) a druhá je ve Slovinsku (Korožka). Slovinsko má přístup k moři, ale velice malý kousek (asi 20 km), jemuž vévodí město Portorož.

Čtvrtek 3. září 1998

9.30 Vstávám. Poznávám maminku, která ovládá hodně lámanou němčinu. Viki mi oznamuje, že v 17 h odjíždíme vlakem do Chorvatska. Ve 3 h odjíždíme z domova, zašli jsme do Dairy Queen na pizzu Mexico. Jela s námi Barbara – bývalá Viki spolužačka ze základky. Nasedli jsme na vlak směr chorvatská Pula přesně v pět hodin. Byla to linka Záhřeb – Pula. Bez přestupů jsme se tedy dostali až na místo – Istrii.

Jízdenka tam a zpátky mě vyšla na 50 DEM.

20.00 Jsem poprvé v životě v Chorvatsku. Istrie má ten pravý jižanský styl. Bílé skály, ostnaté keře, domy v italském stylu. Platí se tam chorvatskými kunami (zhruba 5 Kč/kuna).

Poznámečka: Ve SLO se mluví slovinsky, v HR srbo-chorvatsky. Rozdíl mezi jazyky je malý, ale přirovnal bych to asi ke vztahu češtiny a polštiny. Všichni Slovinci umí srbo-chorvatsky, protože ve 4. třídě na základce se tomu za dob Jugoslávie povinně učili. Srbo-chorvatština byl jediný oficiální jazyk v Jugoslávii. Chorvati Slovincům nerozumějí. Nějaké perličky ze slovinštiny: „Pozor, otroci“ u silnice neznamená návrat do otrokářských dob, ale Pozor, děti. Kretén je stejné, ale používanější a kurva se řekne kurba.

21.45 Přijíždíme do Puly. Poznal jsem neskutečně aktivní taxikáře: můžeme pomoct, kam jedete, svezu vás. Když jsme šli po ulici, tak zastavovali a furt dokola: můžeme nějak pomoci? Zjistili jsme, že Premantura je 12 km daleko a nic už nejede! Jedině stopem. Prošli jsme městem a o půl dvanácté v noci zkoušeli stopovat. Za celých 7 minut (stopovala Barbara – poprvé v životě) nám zastavili 2 Italové. naskládali jsme se do auta a uháněli do Premantury. Vyfotil jsem kostel a šli jsme k baráčku tety od Viki. Nebyla tam. Jedná se o víkendový domek, který vlastní jistý postarší kněz a už zmíněná teta. Hodili jsme bágli za zděný plot a šli se mrknout na moře. Byli jsme dost unavení a proto jsme se brzo vrátili a šli spát pod širák hned vedle kempu.

Pátek 4. září 1998

Už ráno od šesti hodin kousek od nás rubou bagrama základy nějakého domu či jiné stavby. Nedá se v tom absolutně spát. Vstáváme kolem osmé. Dáme snídani a vyrážíme na procházku.

Z procházky se vyklubala polodenní túra jako řemen. Šli jsme na mys Kamenjak. Je to tam mnohem hezčí než výjevy z nejlepších romantických filmů. Čisťounké moře, oblázkové pláže plné stromů a skalky. Dál to přechází do hrubých útesů plných racků a ostrých zlomů, o které se rozbíjejí mohutné vlny. Při této procházce jsem udělal nejvíce fotek. V jedné relativně klidné zátočině jsem se poprvé vykoupal v Jaderském moři – a hned jsem šlápl na mořského ježka! Jeho osten jsem pak vytahoval z chodidla celou sobotu. Šli jsme kousek dál a tam byla mnohem hezčí zátočina, kde jsem se vykoupal podruhé – už v sandálech. Navečer se začalo horšit počasí. Zvedal se vítr a objevovali se mraky. I tak však bylo hodně vedro a my se flákali u baráčku. A tam jsem poznal pravou pohodu, kterou jsem si nazval - italská pohoda.

Italská pohoda

To si člověk roztáhne karimatku a ulehne, nebo vyrobí polosed – pololeh, jako jsem to zrobil já. Sem tam odpočívající človíček zvedne pomalu ruku a utrhne si dobře zralý a dostatečně velký hrozen vína. Pustí se do něj. Když člověk nemá rád pecičky – jako já – tak je nejlepší plivat je blízko mraveniště a celou dobu pozorovat, jak mravenci makají a dřou se s těmi vyplivnutými peckami do mraveniště. Nutností při italské pohodě je slunečné počasí, slabý vánek a stín.

19.00 S počasím to vypadá divoce. Stavím stan. Naházel jsem tam naše ruksaky a my jsme to riskli spát venku. Bylo vedro a chvilku poprchávalo, ale pak celou noc nic. Spali jsme na verandě domu pod hroznovým vínem.

Sobota 5. září 1998

9.00 Vstáváme. U stanu spadla přes noc jedna tyčka. Silně fouká. Opravil jsem stan. Celý dopoledne jsem vyšťouchával osten ježka, na kterého jsem včera šlápl, a užíval nadále italskou pohodu. Každou čtvrthodinu jsem opravoval stan, protože s ním vítr pěkně mával. Zapomněl jsem zdůraznit, že od 6. hodiny ranní rubaly bagry ty základy...

12.30 Jdu do kempu pro vodu do ešusu. Holkám jsem slíbil, že jim udělám vietnamskou Yum-Yum polívku. Docela jsme si pochutnali. Viki s Barbarou šly poté do Premantury zeptat se na autobus do Puly a na vlak do Ljubljaně. Bylo jim sděleno, že se v neděli do Puly nedostanou, ale vlak prý jede.
Následně jsem složil stan, protože stále padal a na déšť to nevypadalo...

15.30 Chcavec, jaký se jen tak nevidí. Nikde žádná střecha. Jediné, co nás jakžtakž chránilo, byl můj deštník a pláštěnka poncho. Po půlhodince stání v dešti na verandě Viki napadlo, že bychom mohli zajít do nějaké restaurace, kde mají střechu. Šli jsme do jedné a objednali kalamáry. Jsou to chobotničky a chutnají výtečně! Ve Slovinsku jsou prý hned vedle pizzy nejoblíbenějším jídlem.

Přestalo zaplaťpánbůh pršet.

Jdeme zpátky a – auto na zahradě. Teta přijela, aniž by o nás nevěděla. Šli jsme na pláž a pozorovali západ Slunce – neměl jsem s sebou bohužel foťák. Škoda, protože už bylo zase skoro jasno. Vrátili jsme se k tetě. Představili mě jí a postaršímu knězi. Povídali jsme si na verandě. Kněz znal Václava Havla, Frýdek – Místek a ještě pár drobností o Čechách. Asi třikrát zdůraznil na mojí adresu „nevěřící Tomáš.“

22.00 Se všemi věcmi jdeme bivakovat na pláž. Vyhlédli jsme si krásný poloostrůvek a tam rozbalili svých pět švestek. Měsíc byl téměř v úplňku a já se rozhodl jít koupat. Viki se nechávala dlouho přemlouvat, ale pak stejně šla. Barbara se bála plavat za tmy. Na druhou stranu mě Viki přemluvila, abychom plavali na ostrov. Musel jsem svolit, ale to byla parááááááááááda!!!

Rozhodli jsme se, že radši poplaveme směrem ke vzdálenějšímu ostrůvku, ale celou dobu v měsíčním svitu, který se odrážel na malých vlnkách, jež zas tak příjemné při plavání nebyly. Byla mi zima, sůl jsem měl v hrtanu a v očích a ke konci už jsem postrádal síly. Jedna cesta byla zhruba 1,5 km a trvala nám přes tři čtvrtě hodiny. Obešli jsme si pustý ostrůvek a pak jsme já a Viki ve svých pomerančových plavčičkách naskákali do moře a plavali zpět. Měl jsem toho plný kecky, ale stonásobně se ta námaha vyplatila. Tohle byl určitě vrchol mých prázdnin!

Měl jsem s sebou ulitou ještě jednu čokoládu Orion. A tak jsme si ji po plavání dali. To už jsem Ti, deníčku, možná říkal, že Viki je blázen na sladké a na čokoládu speciálně.

0.30 Balíme se do spacáků a usínáme s tím, že zítra ráno odjíždíme.

Neděle 6. září 1998

Chtěl jsem udělat fotečku východu Slunce, ale byl jsem líný se tak brzy ráno probouzet, natož vystrčit ruku ze spacáku.

10.00 Vstávám. Děvčátka ještě spí a já neodolám a naposledy skočím do moře. Moře bylo kapánek divočejší, ale stejně jsem udělal pár temp a vrátil se bezpečně zpátky. Pak jsem osychal na karimatce a pozoroval v povzdálí koupající se děvčata nahoře bez. No co, deníčku, co jsem měl dělat, když Barbara i Viki furt spaly?
Sbalili jsme se a šli do Premantury. Viki zašla na chvilinku do kostela na mši. Je katolička. Hned po mši jsme vyrazili do Puly. Stopovali jsme. Brzy zastavili Slovinci a hodně se vyptávali na Čechy a naši současnost. Hodili nás asi 3 km před Pulu a my neúspěšně stopovali – zbytek jsme tedy museli dojít pěšky. Prošli jsme si město, koupili pohledy a zmrzlinu. Viki ztratila karimatku, ale moc ji to neudivilo. Ten rok ji v Jihoafrické republice ukradli spacák, v Zimbabwe boty a ve Francii ztratila budík. Říkala, že má hodně špatný rok.
Poté jsem si pořídil nálepku HR, čili Hrvatska, poněvadž je sbírám. Šel jsem s Viki hledat karimatku, ale bez úspěchu. Šli jsem pak na nádraží a čekali na vlak.

16.10 Nasedáme do vlaku a zjišťujeme, že baba v informacích kecala. Vlak v neděli jede jenom do Lupoglavu, což je městečko u hranic se SLO.

18.00 Jsme v Lupoglavu, bez jídla, bez šance dostat se do Lublaně. Už jsme se těšili na pizzu – a ono nic. Naštěstí, ale to je opravdu klika, jsme zjistili, že i když je neděle večer, tak v městečku je otevřený krám s potravinami. Koupili jsme chleba a Nutellu. Ty moje ženský fakt byly hrozitánsky mlsné. Pravda, já jsem si s chutí také dal.
Jdeme spát dost brzy. Jednak se stmívá už po půl osmé a velmi časně vstáváme. Chvilku klábosíme a pak se chumlám do spacáku, protože cítím docela zimu. Holt už nejsme u moře.
Jsem v polospánku, ale vyruší mě zvláštní zvuk. Bylo to slyšet od batohů. Popadám baterku. Je mi všechno jasné. Viki zapomněla vrátit do báglu chleba v igelitu a jakýsi hlodavec se pozval na večeři.

Pondělí 7. září 1998

8.00 Přijíždíme do Lublaně. Nejdříve v duchu každý sám, pak nahlas společně se smějeme školáčkům a studentíkům, kterým začíná nový týden školy. Já vím, že to není správné, ale stalo se – a byla to bžunda.

Šli jsme kolem hotelu sítě Holiday Inn. Všude se to hemžilo policajtama, limuzínama a kravatkama. Zřejmě nějaká státní návštěva, ale nikoho známého jsem nezahlédl. Cestou k pizzérii jsem udělal pár snímečků centra Lublaně, vyměnil peníze a záhy je začal utrácet za známky na pohledy. V Diary Queen jsme dali pizzu Mexico a nanuček. Ten jsem snědl sám, protože Viki a Barbara se náhle rozhodli, že si budou hlídat linii. Prostě ženský...

Přijeli jsme domů docela unavení a já předpokládal, že Viki hodí sprchu a pak se mi bude 15 minut omlouvat, že si musí jít lehnout a nemůže se mi dále věnovat. Jó, houbec. Ještě než jsem vlezl já pod sprchu, tak mi Viki oznámila, že ve dvě hodiny odjíždíme do jeskyní.

14.05 Řítíme se vozem značky Zastava k Janě, kamarádce studující 3. rokem ekonomku. Zapomněl jsem Ti, deníčku, říci, že Viki je jedna z nejhorších řidiček, které znám. Podle jejích slov zapomíná sledovat provoz, když mluví. Problém je v tom, že ona mluví furt! Opravdu pořád.

Jeli jsme do jeskyně Skocjanske jame. Byla skutečně parádní. Průvodce vykládal slovinsky, italsky a německy. Můžu zodpovědně říct, že jsem nejvíce rozuměl italštině. Jeskyně byla krásná. Obě děvčata přiznala, že Postojnska jama, neboli nejnavštěvovanější slovinská turistická atrakce, je ještě hezčí. Už se na ni v budoucnu těším.

18.00 Odtamtud jsme pokračovali ke slovinskému moři. Chtějí mi prý ukázat Portorož. Není to nepodobné Knokke (viz deníček z Belgie) – kasina, luxusní auta a hotely, restaurace rozličného druhu a kvality. Málem jsem se nechtěně vykoupal. Šel jsem změřit teplotu vody, avšak schody díky lišejníku klouzali jak banánová slupka. Zavtípkoval jsem, že voda je na nule, protože na těch schodech je zřejmě led. Tím jsem ale jenom chabě přikrmil záchvat smíchu, který chytla Jana, když mě pozorovala, jak si zavěšený na zábradlí zachraňuji holý život a suché hadry na sobě.

Aspoň 2 km jsme šli po pobřeží až do Piranu. Tam je to skutečně nádherné. Historické jádro leží na výběžku do Terstského zálivu. Vystoupali jsme na kostel a já pozoroval zářící Terst a rybářskou bárku houpající se na klidném moři kousek pod námi. To vše v soumraku a následně v úplné tmě.

Domů jsme se vrátili krátce před jednou hodinou a já šel ihned spát (ihned = po večeři a domluvě, že odjedeme ráno v 6:30).

Domluvili jsme se po dlouhé debatě, že pojedeme do Julských Alp na jezera. Projdeme si jezírka, dvě velká známá jezera v údolí a večer se Viki, už beze mne, vrátí domů. Kdesi v novinách vyčetla, že v úterý má být ještě hezky, pak se to bude postupně kazit.

Úterý 8. září 1998

Nechal jsem se vysadit na pumpě s křižovatkou. Konečně jsem Viki naučil, jak se otevírá a zavírá víko od nádrže. Poděkoval jsem jí, ona mi dala pytlík jablek a byla pryč. Bylo to tak dobře, aspoň tu sentimentální chvíli neprodlužovala.

10.00 Začínám stopovat na E 63. Zastavilo první auto a hodil mě na nájezd dálnice u Jesenice. Slabounký provoz tam byl. Měřil jsem čas a zjistil, že v jednu chvíli celých 15 minut a 43 vteřin neprojelo jediné auto! Po hodině a něco jsem se odlepil – chlápek mě hodil na hranici. Zase problémy. Nechtěli mě pustit přes hranici, že by prý mě Rakušané vrátili. Hned za hranicí začínal tunel, ale slovinský celník kecal. Naštvaně jsem stopoval před hranicí. Bylo to stejně zbytečné. Jenom samé německé rodinky vracející se z dovolených v jižních krajích. Vypadalo to beznadějně. Pak přišel stopař – Slovák. Domluvili jsme se, že zkusíme přejít hranici. Nechci se chvástat, ale vymyslel jsem fígl na přejití hranice. Nakonec nebyl potřeba. Kluci měli chvilku před tím střídání na oběd a byli tam teď úplně jiní. V pohodě nás pustili na obou stranách. Platilo se tam ještě k tomu mýtné za 7,5 km dlouhý tunel Karawanken. Docela parádní místo na stopování, ale jezdili stále jenom samí Němci s rodinami. Po necelé hodince zastavil slovinský borec. Přemluvil jsem ho, aby vzal i bratra Slováka, a jeli jsme. On jel až k německému Eindhovenu. Čili Slováka vyhodil ve Villachu a mě až v 150 km vzdáleném Salzburgu. V tunelech byly neuvěřitelné zácpy a tak jsem se před Solnohrad dostal až po 17. hodině. Pak začali platit Murphyho stopařské zákony.

Murphyho stopařské zákony

1. Vysadí Tě na parkovišti, kde nikdo není. Ano, to platí. Byla tam dobře zařízená kadibudka a 1 auto bez kola. Po 15 minutách, během nichž tam (= P4) zastavily 3 německé rodinky, jsem musel zvolit jinou variantu.
2. Vysadí Tě na nejvzdálenějším místě. Přelezl jsem plot u dálnice a zřejmě ztratil hodinky. Při dlouhé procházce do Salzu jsem viděl 3 srnky a málem mě pokousal pes. Až na výpadovku na druhé straně města jsem ušel tipuji 17 – 20 km.
3. Tam, kde si myslíš, že to dobře znáš, zabloudíš. Za šera jsem dorazil do centra. Tam jsem byl rok před tím s věrným druhem Médžou. Zaradoval jsem se a vyšlapoval si to úzkými klikatými uličkami. Fakt mě dodělalo, když jsem na 1 náměstíčko došel třikrát, pokaždé z jiné strany. Cestou na výpadovku jsem za vydatného deště zabloudil ještě dvakrát.

20.30 Začínám stopovat. Nevypadalo to dobře. Ale asi ani já jsem nevypadal v té tmě a dešti pro řidiče lákavě. Po asi 20 minutách zastavil Jeep a hodil mě na pumpu za město. Pomohl mi tím jedním kilometrem víc než třeba padesáti. Tam jsem se aktivně ptal a stopoval. Po půlhodince zastavil kamion. Při nastupování jsem zřejmě vytrousil deštník. Kabina byla neskutečně vysoko – nemohl jsem se tam vydrápat. Řidič se mi jenom smál. Dovezl mě až před Linec a my tak měli dost času popovídat. Do svých 17 let bydlel ve Velké Británii, ale teď je Rakušan. Ukázal mi nejmodernější navigační systém skrz GPS a já jenom čuměl. Dříve chodil s Češkou z Kolína, ale pak si vzal Polku z Varšavy. Znal dobře Rokytnici a Harrachov, protože tam měla jeho bejvalka chalupu. Jak je ten svět malej!

23.00 Chvíli jsem zkoušel stopovat, ale byl jsem dost unavený. Našel jsem nějaký travnatý plácek, postavil jsem stan a sladce spinkal až do rána.

Středa 9. září 1998

8.30 Do růžova vyspaný vstávám. Hlahol dětí nevnímám nijak dramaticky, sic se mi zdá, že jsou poměrně blízko. Hm, vzhledem k tomu, že jim pár mých kolíků stálo ve fotbalovém hřišti, tak jsem se urychleně sbalil. Dětičky si už pak mohly v klidu hrát. Něco mi říkalo, že ta křižovatka nebude ideální. Všichni jezdí na Vídeň. Avšak po necelých třech minutách na mě z vedlejší silnice troubí auto, abych mu ukázal cedulku. Kývá hlavou. Hodil mě na výpadovku z Linze na Prahu. Asi čtvrt hodiny mi pak trvalo stopnout lehce zavalitého řidiče, který mě prý hodí na hranici do Wullowitze – Dolního Dvořiště. Jenom kousek za Linec je dálnice, pak už je to okreska jak z Hostinného do Vrchlabí. Jednalo se o šéfa dopravní firmy Riegenberger. Asi je to významná firma, protože on jel na hranici kvůli problémům s kamionem, který jel až do kazašské Almaty. Ale hlavně jsem ten den navečer potkal jejich další kamion v Horní Branné. Nepředbíhejme. Po takové silničce to hnal tak, že pneumatiky hvízdaly v každé zatáčce. Aby toho nebylo málo, tak on si tiše a v poklidu pohvizdoval. V tom fofru jsem ale stačil zamávat ložnici ´97, tj. místu, kde jsme s Médžou nocovali v srpnu 1997.

10.30 Přecházím hranici. Docela všechno v pohodě. Dokonce se mě česká celnice ptala, jestli se mi v Chorvatsku líbilo. Dolní Dvořiště je vždycky špatné na stopa. Jednu hodinu jsem stál na stejném místě jako minulý rok, pak jsem se přesunul a zabralo to. Vzal mě hajný do Kaplic. Tam už byl lepší provoz. Od hranic jezdili výhradně rakouští důchodci na oběd a – jak jsem se dozvěděl od hajného – ti další za prostitutkami, které se sem přestěhovaly ze severních Čech. Bylo poledne a já viděl dvě. V Kaplicích jsem se vetřel do Avie, která mě hodila do Budějic. Řidič byl blbec a šumař, a proto o něm nepíši. V Českých Budějovicích jsem udělal botu. Stál jsem hrozně špatně. Příliš v centru. Po hodince zbytečného stání jsem se přesunul. Na onom místě, které jsem si nestačil prohlédnout, mě zastavil Peter a zavezl mě až do Prahy. V tomto autě jsem prodal toho dne první mapu Krkonoš. V Praze jsem si dal hambáče a vyšlapanou stezkou stopoval z Černého Mostu. Jel jsem přes Jičín a Úlibice, kde mě naložil pan Peška z Hostinného s dalšími dvěma stopaři. Do tě chvíle jsem měl kapánek nos nahoře, že jedu stopem až ze Slovinska. Dita, holka, kterou p. Peška naložil s námi, jela z Irska, kde byla s kámoškou měsíc – celé stopem. Tož jsem mlčel... Jirka Bašta, druhý stopař, byl v Krkonoších na civilce. Slovo dalo slovo a já prodal další mapu Krkonoš. Jsem si taky všiml, že moje sluneční brýle se vezou do Olomouce v autě, ze kterého jsem před chvílí vystoupil.

19.30 Jsem doma. Za 10 hodin jsem urazil zhruba 400 km.

PS: Brýle se nepodívaly do Olomouce, ale našly se u p. Pešky v autě. Toť vše.